Jsem nejmladší ze tří sester a vyrůstala jsem v tom, že mi všichni dávali najevo, že já jsem ten rozmazlený benjamínek a mazánek rodičů. Ve skutečnosti jsem neustále pod tlakem, abych byla minimálně tak úspěšná jako moje sestry, nebo dokonce ještě lepší.
Já si však připadám úplně hloupá a neschopná a všechno, čeho jsem doteď dosáhla, je spíš jen vydřené a vytrpěné. V covidu jsem končila základku, ale nějak se mi podařilo dostat se na střední školu, kterou jsem s odřenýma ušima dokončila a zvládla jsem i maturitu, i když nijak hvězdné to nebylo.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Do toho se dostavily panické ataky, které jsem za pomoci terapie nějak dostala pod kontrolu, ale pořád cítím, že emočně nejsem úplně v pohodě. Aspoň ve srovnání s mými spolužačkami na vysoké škole. Nevím, jak to dělají, ale jsou takové sebevědomé, skvěle vypadají, ke škole zvládají ještě brigády a zkoušky dělají levou zadní.
Já pomalu každou přípravu na zkoušku nebo zápočet probrečím, protože si přijdu neschopná se cokoliv naučit. V lepším případě jen zírám do textu a nejsem schopna nic pochopit nebo si to zapamatovat. V tom horším všechno odkládám, abych nemusela být konfrontovaná se svou neschopností.
Takže všechny práce, které mám psát, pak dělám v časovém presu a nejsem vůbec spokojena s výsledkem, přijde mi plytký a nedotažený. Takže jsem pak vyřízená, když mám práci prezentovat před spolužačkami a spolužáky, kteří mi všichni přijdou tak o deset levelů lepší, než jsem já.
Příběh Tiny: Kvůli práci jsem se musela odstěhovat do ciziny, náš vztah tím trpí |
Do toho se moje jediná kamarádka odstěhovala do zahraničí kvůli studiu, takže tu nemám nikoho, s kým bych mohla otevřeně mluvit o tom, co cítím. Přítele jsem měla, ale nedopadlo to, nakonec jsme se po dohodě v klidu rozešli, ani jeden jsme v tom vztahu necítili budoucnost. Já se teď o další kontakty s muži ani nesnažím, protože mi na to vlastně chybí mentální nebo emoční kapacita.
Připadám si prostě úplně nemožná, vadná a bez naděje na zlepšení. O to hůř, že moje starší sestry jsou velmi úspěšné – jedna má kariéru ve velké zahraniční firmě, druhá si otevřela kadeřnický salon a naučila se skvěle fungovat na sociálních sítích, takže musí odmítat zákaznice, jak má velkou poptávku. O tom si já můžu nechat leda zdát, budu ráda, když zvládnu bakaláře a pak se asi nechám někde zaměstnat a budu doufat, že mě hned nevyhodí, až zjistí, že jsem neschopná.
Nikol
Názor psycholožky čtěte na další straně.
