Vdávala jsem se, protože jsem „musela“. Bylo mi pětadvacet, mému nastávajícímu o tři víc. Znali jsme se krátce, jenže jsem čekala dítě a rozhodně jsem nechtěla být svobodnou matkou. Přitom před třinácti lety by to nebyla žádná pohroma. On se do ženění taky moc nehrnul, i máma a moje nejlepší kamarádka mi říkaly, ať se svatbou počkáme, že se známe jen pár měsíců.
Děti měly přednost
Byla jsem ovšem přesvědčená, že je ten pravý, a tím, že mě nakonec požádal o ruku, v mých očích také stoupl. Jenže jsme byli každý jiný, já dávala přednost dětem (nejdřív se nám narodil syn a tři roky po něm dcera), manžela jsem hodně upozaďovala, to teď vím, že nebylo dobře, že jsem tím to naše manželství pomalu ale jistě pohřbívala. Zajímaly mě jen děti, manžel se právem cítil odstrčený.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
I když i on se jim hodně věnoval, tak zároveň chtěl, abychom my dva byli víc spolu, aby děti třeba pohlídaly babičky a my si udělali čas na sebe, šli do kina, na večeři. Nebo navrhoval nechat je pár dnů u babiček a odjet na prodloužený víkend. Jenže já tenkrát měla pocit, že bych byla špatná máma, kdybych dala přednost zábavě před nimi.
Je jasné, že náš vztah pomalu ale jistě spěl ke konci. Až jednoho dne mě manžel postavil před hotovou věc s tím, že má přítelkyni, už nějakou dobu se vídají, navíc je to jeho kolegyně z práce, rozvedená a bezdětná. Je mu s ní natolik dobře, že by s ní chtěl zestárnout, se mnou už ne. My dva prý máme o společném životě naprosto odlišné představy, a proto bude rozvod tím nejlepším řešením.
Já nakonec ani neodporovala, zvlášť když mě ujistil, že bude dělat vše pro to, aby se náš rozchod dětí dotýkal co nejméně. Bude mi na ně pochopitelně přispívat a rád by je co nejvíce vídal. Domluvili jsme se i na rozdělení majetku, manžel byl skutečně velkorysý. Rozvod tak byl brzy za námi.
Zůstala jsem s dětmi sama a přiznám se, že mně to ani nevadilo. Manžel mi nechyběl, akorát jsem tak trochu žárlila na jeho novou ženu (oženil se s ní pár měsíců po našem rozvodu), ale ne kvůli němu, ale kvůli dětem, protože si ji hodně oblíbily a ona je. Děti tam chodily rády, zvlášť, když se pak do tátovy rodiny narodil jejich malý bráška.
Příběh Dáši: Manžel neustále pomáhá své bývalé ženě, léčí si tak pocit viny |
Exmanžel mě po nějaké době dokonce požádal, jestli bychom se nedomluvili na střídavé péči. Nebydlíme daleko od sebe, děti to mají do školy od nás pomalu stejně daleko jako od táty. A je jim dobře jak s mámou, tak s tátou, takže by to nebyl pro ně žádný stres. Byla jsem kategoricky proti. Je mi jasné, že kvůli sobě, bála jsem se, že bych o ně mohla přijít.
Přítel si s dětmi nerozumí
Žádného partnera jsem k sobě po rozvodu cíleně nehledala, ale přihodilo se a já se seznámila se sympatickým mužem. Začali jsme se stýkat a bylo nám spolu dobře. Po tak dlouhé době jsem začala cítit, že mi záleží i na někom jiném než na dětech.
Jsme spolu zhruba půl roku a asi po měsíci jsem ho seznámila i s dětmi. Jenže to mezi nimi drhne, dětem vadí, když mě obejme, dá mi pusu, že si na mě dělá nároky, jemu zase vadí, že jsou prý děti moc velcí mamánci, že jim všechno dovolím, když něco provedou, tak se to s nimi snažím řešit a rozebírat, místo abych jim dala na zadek. Fyzické tresty jsou u nás tabu.
Myslím si, že moje děti jsou naprosto v pohodě, nejsou s nimi žádné větší problémy, ve škole jim to jde, učitelky si na ně nestěžují. Na výchově se naštěstí shodujeme i s manželem. To jsem příteli i řekla.
Začal ale mluvit o tom, že bychom mohli žít společně, že by se k nám nastěhoval a svůj byt pronajímal, aby nebyl prázdný a měli jsme příjem navíc. Na jednu stranu bych to také chtěla, ale na druhou – kvůli dětem – ne.
Obávám se, že by to nebylo dobré, že by těch třecích ploch bylo najednou hodně. No a nedávno přišel s tím, že bychom přeci mohli mít s bývalým střídavou péči, třeba co týden nebo 14 dní. Já mu totiž dřív říkala o tom, že to můj ex takhle chtěl.
Příběh Magdy: Po padesáti letech manželství mám chuť ho ukončit |
Ale pořád nevím, nechci být týden nebo dva bez dětí, i když jim by to nejspíš nijak nevadilo. Také si nedovedu představit, že bych tu dobu, co děti budou pryč, byla doma s přítelem a nejspíš by to bylo fajn, ale jak by se vrátily, tak by určitě vznikaly dohady a co já vím, třeba by děti chtěly k tátovi napořád.
Alice
Názor psycholožky čtěte na další straně.
