Příběh Pavlíny: Chtěla jsem sestře pomoci v krizi. Ona mě ale jen využívá

Moje mladší sestra byla vždycky velká světačka a dobrodružka. V osmnácti se odstěhovala do ciziny, našla si tam přítele. Společně nějaký čas podnikali, ale časem zkrachoval byznys i jejich vztah. Ona se vrátila a přišla za mnou s prosíkem. Nemohla jsem říct ne.

Potíž je v tom, že nikoho jiného sestra ani já nemáme. Tatínek zemřel, když jsme byly malé. A maminka před dvěma lety vážně onemocněla a také jsme o ni přišly. Máme jen jedna druhou. Já jsem navíc teď taky single, sestřinu prosbu o krátkodobé přespání samozřejmě vyslyšela.

Problém ovšem je, že z krátkodobého ubytování „než si něco najde“ se vyklubalo půl roku a čas hraje v neprospěch našich vzájemných vztahů. Jsme totiž se sestrou každá úplně jiná. I když nás dělí jen dva roky rozdílu, ona je prostě stále nedospělé třeštiprdlo, zatímco já jsem spíš pedant a milovník řádu a pořádku.

Asi je jasné, jak to u nás posledního půl roku vypadá. Mám totiž jen malý byt 2+kk, takže jsem sestře poskytla bydlení na rozkládacím gauči v obýváku. Ložnice je moje království, a to jsem uhájila. Což je asi tak vše.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Jinak je všude neustále nepořádek, drobky, rozpatlané jídlo, špatně umyté nádobí. Cokoliv si koupím a dám do ledničky, to mi bez ptaní sní nebo vypije. Navíc si začala půjčovat mé oblečení, protože přece prý musím pochopit, že nemá co na sebe a nemá ani za co si něco koupit.

Peníze jsou další bolavé místo, protože sestra sice začala chodit na brigády, ale nikde dlouho nevydrží a taky dost hloupě rozhazuje to málo, co vydělá, takže je neustále bez koruny. Domluvily jsme se, že se bude podílet sedmi tisíci na chodu domácnosti, ale stále mi něco dluží a nedovede platit včas. Naopak neustále loudí peníze, že mi to vrátí po výplatě.

Příběh Markéty: Matka mě celý život jen kritizuje. To jsem fakt tak špatná?

Kromě toho mi začala domů vodit své podivné známé, a to v době, kdy jsem třeba v práci, protože ví, že jsem proti tomu. Ona mi pak klidně do očí tvrdí, že tam nikdo nebyl, ale já to poznám, nejsem hloupá, jak si asi myslí.

Vůbec nevím, co v téhle situaci mám dělat. Je to přece jen moje sestra a nemůžu ji jen tak vystěhovat na ulici. Kdoví, jak by ještě dopadla. Jenže takhle to dál nejde. Zkoušela jsem si s ní promluvit a nastavit domácí pravidla, ale ona mi vše vždycky jen odkývá a nakonec je to stejně zase jako dřív.
Pavlína

Názor psycholožky čtěte na další straně.