Před dvěma týdny za mnou sestra přišla s prosbou, která mi vyrazila dech. Se slzami v očích mě požádala, zda bych se stala náhradní matkou a donosila jí a jejímu manželovi dítě. Právně i biologicky by bylo stoprocentně jejich, já bych byla „jen“ schránkou, která mu dá život.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Moje první instinktivní reakce byla jednoznačná – jasně, že pomůžu! Co bych pro sestru neudělala? Vím, že miminko je její největší touha v životě. Jenže když první vlna emocí opadla, přišel obrovský strach, který mi teď nedá spát.
Sama už jedno dítě mám, a tak moc dobře vím, co s ženským tělem a psychikou udělá devět měsíců těhotenství. Vím, jaké to je cítit první pohyby, jak moc se na to malé stvoření během té doby napojíte. A představa, že po porodu, kdy mnou budou cloumat hormony, mám to děťátko odevzdat a odejít z porodnice s prázdnou náručí, mě prostě děsí. Bojím se, že bych se k němu citově připoutala, že bych ho brala jako své vlastní a nedokázala se ho vzdát.
Sestra předstírala šťastný život, a přitom se chtěla zabít, trápí Elišku |
Sestra mě ujišťuje, že budeme jedna rodina a já budu pro malého skvělá teta, která s ním bude v neustálém kontaktu. Jenže co to udělá s naším vztahem? Co když mě ovládne „mateřský pud“ a budu mít tendenci mluvit sestře do výchovy? Co když se naše rodinné vazby zpřetrhají? A co kdyby se, nedejbože, něco stalo během těhotenství nebo porodu? Nikdy bych si to neodpustila…
Miluji svou sestru a trhá mi srdce, že bych jí měla říct „ne“ a vzít jí tak možná poslední naději na biologické dítě. Na druhou stranu mě svírá strach z toho, co bude. Mám právo riskovat vlastní duševní zdraví a klid své rodiny pro štěstí někoho jiného, byť je to moje milovaná sestra?
Monika
Názor psycholožky čtěte na další straně.
