Příběh Dominiky: Miluju ho, ale nemůžu žít s jeho kočkou. Jsem na ni alergická

Nikdy bych nevěřila, že mojí lásce bude někdy stát v cestě domácí zvíře. Už jsem zažila potíže kvůli bývalce i záškodnickou skorotchyni, ale kočičí problém jsem ještě neměla. Až teď. S přítelem jsem se seznámila přes internet a ukázalo se, že je to ten pravý. On je ovšem majitelem chlupaté potvory, na kterou mám alergii.

Dokud jsme spolu jen chodili a potkávali se venku nebo u mě, tak to byl naprosto ideální stav. Jenže jednou jsem skončila takhle večer u něj a zůstala jsem do rána. Tedy, toho rána jsem se málem nedožila. Hrozně mě pálily oči, slzela jsem, dostala jsem šílenou rýmu a celkově mi bylo, jako by na mě skočil nějaký moribundus.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Nejdřív mě ani nenapadlo, že by za tím mohla být jeho spolubydlící Kittynka, protože jsem vůbec netušila, že něco jako alergii na kočky mám. Dosud jsem v životě asi s podobným zvířetem nebyla v jednom bytě, a tak se to nijak neprojevilo. Mám jen alergii na některé rostliny a potraviny, ale nedala jsem si to dohromady, protože se projevují jinak.

Myslela jsem si prostě, že jsem asi nemocná, tak jsem se ráno sebrala a odjela domů, kde se mi po nějaké době dost ulevilo. Jenže po čase jsem zase strávila noc u přítele a celá záležitost s rýmou a červenýma očima se opakovala. To už mi začalo svítat, tak jsem pátrala na internetu a přečetla si toho hodně o alergii na kočky.

Příběh Bohdana: Přítelkyně si pořídila štěně, já jsem teď na druhé koleji

Jenže co teď? Přítel má Kitty už asi tři roky a bezmezně to zvíře miluje. Já proti zvířatům nic nemám, ale kdyby mělo každé moje setkání s ní končit tím, že totálně odpadnu, tak o to vážně nestojím. Padly tím tedy i naše plány, že se po nějaké době sestěhujeme a ušetříme tak jedno nájemné, což je v dnešní době skutečně dost velká částka.

Je mi to hrozně líto, protože vím, že ji má rád. Ale já mám zase ráda jeho a nechci o něj přijít. A taky se nechci smířit s tím, že budeme – minimálně po dobu života jeho kočky – bydlet odděleně. Zatím to řeším tak, že na návštěvy k němu chodím minimálně, a když už, tak nadopovaná antihistaminiky, které potíže aspoň trochu zmírní.

Jenže to je podle mě jen dočasné řešení a budeme to muset nějak rozštípnout. Zkoušela jsem ho přesvědčit, aby kočku dal ke své mamince nebo ji věnoval do dobrých rukou, abychom mohli normálně žít spolu. Ale on to prý nedokáže, má mě rád, ale Kittynky se nevzdá. Co mám dělat?
Dominika

Názor psycholožky čtěte na další straně.