Můj přítel, se kterým jsme spolu už třetím rokem, je mým pravým opakem. Někdy si říkám, že protiklady se opravdu přitahují. Je naprosto nepraktický, ale zato citlivý až hrůza, hrozně emocionální a taky dost nervák. Zpočátku mě to na něm přitahovalo – nikdo neumí vyznat lásku tak jako on. Jenže dneska mi to spíš vadí.
Často říkám, že se měl narodit spíš někde v jižní Evropě, je takový hodně srdečný, družný až horkokrevný. Nic nepociťuje jen tak na půl. Buď vášnivě miluje, nebo vášnivě nenávidí. Píše krásné básně, umí hrát na několik nástrojů, hezky zpívá. Prostě takový bohém.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Pro zamilování je naprosto dokonalý, ovšem pro běžný život ve velkoměstě je to s ním spíš boj. Vím, že mě miluje, taky mi to často dává najevo, třeba i na veřejnosti, kde je mi to obzvlášť nepříjemné. Nerada dávám před cizími lidmi najevo emoce. On se ale proto na mě občas zlobí. Říká, že jsem chladná a odtažitá. To ale není pravda, jen to není můj styl.
Naposledy mě úplně vytočil, když na mě čekal před budovou, kde pracuji, a přímo před zraky kolegů přede mě vysypal snad vagón okvětních lístků růží, popadl kytaru a začal zpívat píseň, kterou pro mě napsal a ve které mě zve na romantickou dovolenou, kde si mě vezme v trávě, na pláži i ve vlnách oceánu. Když to teď píšu, zní to až legračně, ale v tu chvíli jsem byla úplně ztuhlá rozčilením, rudá jak rak a myslela jsem, že se propadnu hanbou.
Příběh Anety: Náš vztah už je jen šeď a rutina. Mám se s přítelem rozejít? |
Říkala jsem mu, že mi to nemá dělat, že ho mám ráda, ale nerada své intimní věci řeším na veřejnosti. Jenže on si zkrátka nedovede pomoct. Kolikrát už jsme se kvůli tomu ošklivě chytli, dokonce to skončilo i pláčem a balením kufrů z jeho strany.
Nevím, co s tím. Mám ho ráda a nechci se s ním rozejít, ale tyhle výlevy mě prostě vytáčejí. Navíc začal nenápadně naznačovat, že by mě chtěl na letošní dovolené požádat o ruku, ale to už se teď bojím, co to bude za veřejnou komedii. A mám si ho vůbec vzít? Když jsme každý tak docela jiný?
Představa, že s ním mám třeba děti, mě poměrně znepokojuje. Jsem člověk, který má rád klid a řád, on naopak překypuje bláznivými nápady a žádný z nich mu nepřijde dost praštěný. Hodíme se vůbec k sobě?
Leona
Názor psycholožky čtěte na další straně.
