Když jsme se před čtyřmi lety potkali, oba jsme měli stejný plán. Koupit dům se zahradou a stát se rodiči. Bylo mi jednatřicet, jemu třicet pět – nejvyšší čas jednat. Dům bychom tedy měli. A dítě? První rok jsme to nechávali na náhodě. Všichni přece říkají: „Hlavně se na to neupínejte, ono to přijde samo.“ Jenže nepřišlo.
Když se blížily mé třiatřicáté narozeniny, začala jsem být lehce nervózní. Gynekolog mi udělal kompletní hormonální profil, vyšetření průchodnosti vejcovodů i ultrazvukovou diagnostiku. Všechno v pořádku, ovulace probíhala ukázkově. Lékař byl velmi optimistický a oznámil mi, že nyní potřebujeme kouknout na partnerův spermiogram. V tu chvíli jsem netušila, jaký to bude problém.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Když jsem svému příteli večer položila na stůl žádanku, jeho reakce mě šokovala. Zblednul, pak zrudnul a nakonec mi oznámil, že nepůjde někam do kabinky s časopisem. „Já jsem v pořádku. Mně všechno funguje, jak má,“ uzemnil mě a ukončil debatu.
Zkoušela jsem to po dobrém. Vysvětlovala jsem mu, že to není o erekci, libidu ani o tom, jak moc je chlap. Že spermiogram nám oběma ušetří měsíce stresu. Jenže on to okamžitě pojal jako útok na své mužství. Místo racionální debaty jsem slyšela jen urážky. Začal naznačovat, že doktoři určitě něco přehlédli u mě. Že jsem moc vystresovaná z práce, moc hubená, moc tlačím na pilu.
Poslední rok je to mezi námi jen horší a horší. Sex je dávno bez vášně a spontánnosti. Stal se z něj mechanický úkon řízený ovulačními testy a bazální teplotou. Přítel navíc začal trucovat. Když jsem mu naznačila, že dnes jsou podle kalendáře plodné dny, najednou „měl moc práce“, bolela ho hlava, nebo přišel z hospody až nad ránem. Jako by mi chtěl dokázat, že on nebude panáčkovat podle mých instrukcí. A já? Já se přistihla, že k němu začínám cítit hluboký odpor.
Příběh Judity: Manžel nechce další dítě, připadá si na to moc starý |
Před dvěma týdny jsme se zase pohádali. Řekla jsem mu, že bez jeho vyšetření se nepohneme ani k asistované reprodukci, ani nikam dál. A on mi chladně oznámil, že na žádnou kliniku ho nedostanu ani párem volů a jestli se mi to nelíbí, ať si sbalím a jdu. Zůstala jsem jako opařená. V tu chvíli mi došlo, že pro něj není nejdůležitější rodina, ale jeho křehké ego. Že představa, že by jeho spermie náhodou nebyly stoprocentní šampioni, je pro něj děsivější než to, že přijde o mě i o naši budoucnost.
Je mi čtyřiatřicet. Biologické hodiny mi netikají, ale bijí na poplach. Čím dál častěji ale přemýšlím, jestli má smysl snažit se o dítě s někým, kdo mě nechá nést celou tíhu neplodnosti samotnou. Co když to je signál, že se máme rozejít, a třeba ještě potkám někoho, kdo si mojí lásku zaslouží a bude ochoten se mnou sdílet to dobré, i to zlé.
Linda
Názor psycholožky čtěte na další straně.
