Můj přítel je hodně zaměstnaný člověk, pracuje v dost vysoké pozici a jeho pracovní doba prakticky nemá hranice. Ty velmi krátké okamžiky, kdy má čas na něco jiného než práci, jsou proto velmi vzácné, a to co se týká našeho vztahu i jeho původní rodiny.
Dokud jsme ještě nebydleli spolu, tak to bylo sice hodně nepříjemné, protože jsem se o čas s ním musela dělit s jeho dětmi, ale jinak mě to nějak extra nezatěžovalo. Musela jsem si zvyknout, že se vídáme podle jeho kalendáře a že společné dovolené jsou spíš jen takové mikrovýlety do ideálního světa.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jenže jak holky rostou, tak s nimi chce trávit stále víc a víc času – teď je jim osm a deset let. Nijak jsem to nikdy nerozporovala, chápu, že se vídají jen občas a chtějí se užít. Myslela jsem si ale, že je to jeho původní rodina a nebude tolik zasahovat do mého života.
Ale zasahuje. Před půl rokem jsme se totiž s partnerem sestěhovali, a tak mám vše napřímo. On holky miluje a nijak neprotestuje, když k němu chtějí chodit i častěji, než bylo s matkou původně dohodnuto. Jenže přítel nikdy dopředu neví, kdy přijde z práce, kdy bude muset narychlo odjet nebo něco řešit. Ale přece jsem tu já…
Takže ve výsledku to dopadá tak, že já kolikrát s holkama řeším úkoly do školy, cestu na kroužky nebo nějaké jiné záležitosti. Často zůstávají i přes noc, protože jejich maminka je taky dost velký workoholik, takže se starám i o jejich stravu, připravuju svačinky do školy, peru, žehlím, pletu copánky…
Příběh Ludvíka: Dcera nechce přijmout moji přítelkyni, dělá jí naschvály |
Jako nic proti, holky jsou vlastně moc fajn a docela jsme se skamarádily – i proto, že jsem o deset let mladší než jejich táta, a tak k sobě máme blízko a některé jejich emoce a potřeby myslím chápu líp než on. Jenže pohár trpělivosti přetekl letos v říjnu, kdy jsme je „vyfasovali“ na podzimní prázdniny.
Jejich matka musela narychlo kamsi odcestovat, jenže my měli naplánovaný výlet do termálů v Maďarsku. No, takže holky jely s námi. Vyměnit ubytování za větší pokoj nebyl až takový problém a do auta se v pohodě vešly. Jenže místo relaxu a romantiky, s čímž jsem počítala a na co jsem se těšila, jsme měli rodinnou dovolenou se vším všudy.
Měla jsem pobyt docela zkažený, ne že by holky nějak extra zlobily, ale prostě moje představy byly docela jiné a vůbec se nenaplnily. Partner viděl, že mi to nesedí, tak mi slíbil, že mě brzy vezme někam k moři jen ve dvou, ale prostě už tomu nějak nevěřím. Vím, že děti budou u něj vždycky přede mnou.
Nechci být hnusná nebo sobecká, ale už proto, jak málo času na sebe máme v běžné dny, chci si svého partnera užít a být v centru jeho zájmu, ne fungovat jako nějaká chůva k dětem.
Nevím, co s tím, možná jsem si jeho rodinu moc pustila k tělu a měla jsem být od začátku opatrnější. Nebo jsem si měla najít chlapa, co nemá děti. Nevím, ale všechno se to ve mně pere a netuším, co s tím?
Nora
Názor psycholožky čtěte na další straně.
