Příběh Táni: Manžel na úkor naší rodiny podporuje dceru z minulého vztahu

Svého muže jsem poznala, když už byl rozvedený. Jeho dceři bylo tenkrát deset let. Dnes už je pár let dospělá. Byla vždy součástí naší rodiny a nikdy mi nevadilo, když jí táta nad rámec alimentů a dohody s její matkou přilepšoval. Jenže manžel to teď přehání, chce jí darovat byt a finanční částky, které jí dává, už bere z našeho.

S manželem jsem se dala dohromady zhruba před třinácti lety. Nebyla jsem už nejmladší, třicítku jsem měla už rok za sebou a pomalu vzdávala naději, že najdu chlapa, se kterým bych chtěla strávit život. Milan mi po pár schůzkách přišel, že by to mohl být on.

Rozvedený s malou dcerou

Být mi o pár let míň, asi bych se hodně rozmýšlela, jestli chci mít vedle sebe muže, který už jednou ženatý byl a který má dítě. Znala jsem pár případů ze svého okolí, kdy to dobře nedopadlo. Ale Milan se mi líbil, bylo mi s ním dobře, postupně jsme zjišťovali, že máme hodně stejných či alespoň podobných názorů na život, ale třeba i politiku. A vlastně mi i imponoval jeho vztah k dceři a to, že na svou exmanželku nikdy neházel žádnou špínu. Zkrátka byl a stále je to slušný člověk.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Důvod jejich rozvodu mi kdysi řekl a nebyl pro mě nijak zásadní, podstatné pro mě bylo, že se dokázali rozejít v klidu bez hádek a nenávisti a že pro něj jeho dcera zůstala tím nejdůležitějším člověkem v životě. Vlastně mi jeho láska k dceři Elišce imponovala, cítila jsem, že bude skvělým tátou i našich dětí. Jeho dceru jsem po nějaké době poznala také a líbila se mi. Milá, slušně vychovaná desetiletá dívka. Vzájemný vztah jsme si nějakou dobu musely budovat, ale postupně jsme si na sebe zvykly.

S otcem a později i s námi oběma trávila každý druhý víkend a část prázdnin. Milan mi také na rovinu řekl, jaká je výše jeho alimentů i jak nad jejich rámec dceři přispívá, co všechno jí kupuje i platí. Já to pochopitelně brala, jak to je, zasahovat do těchto záležitostí bych si tenkrát nedovolila, i když mi jeho finanční příspěvky připadaly skutečně nadstandardní, ne-li až přehnané.

Tři děti

Zlomovým okamžikem pro nás všechny pak bylo narození dvojčat, holčičky a kluka. Eliška měla ze sourozenců velkou radost a já v ní našla velkou pomocnici. Dnes je dvojčatům deset let a Elišce třiadvacet, pořád spolu mají hezký vztah, děti se v ní vidí, je pro ně velkou sestrou, které se mohou se vším svěřit. Ona nikdy nezapomene na malou pozornost, když k nám přijde na návštěvu, má přehled o jejich školních výsledcích, zná i některé jejich kamarády.

Mohla bych být za všechno ráda, šťastná, že mě nepotkal osud jiných žen, které vyvdaly „cizí“ dítě a mají s ním jen problémy. Jsem ráda, že to máme takto. Ale čím dál víc mě štve manželova rozhazovačnost, co se Elišky týče.

Už vystudovala, pracuje, příjem má slušný, má přítele a rozhodně bídu s nouzí netlučou. Navíc manžel ji do dospělosti vybavil hodně tučnou několikasettisícovou částkou. Neřekla jsem ani slovo, i když po podstatnou část našeho manželství jí peníze šetřil vlastně z našich společných peněz. Pravda, spoříme i našim dětem, ale mnohem méně než Elišce.

Byt jen pro dceru

Ze židle mě však nadzvedlo, když mi manžel řekl, že daruje Elišce svůj byt, ve kterém bydlel po rozvodu. Když jsme začali žít spolu a později, když jsme se vzali, nám nájem z tohoto bytu pomáhal splácet hypotéku. Tu už jsme nedávno splatili a Milan se proto rozhodl, že byt bude Elišky.

Namítala jsem, že má ještě další dvě děti a z pronájmu by mohl spořit jim, nebo jednou ten byt prodat a peníze mezi ně rozdělit, případně by tam jedno z dětí mohlo bydlet. Nebo by to mohla být naše finanční pojistka na stáří. Možností je spousta, navíc Eliška ten byt vlastně ani nepotřebuje, její přítel, vlastně už snoubenec, má vlastní byt a nedávno nám řekl, že se Eliška stala jeho spolumajitelkou.

Příběh Šárky: S manželem se rozvádíme, dcera chce žít raději s ním

Jsem na manžela hodně naštvaná, o bytě se teď nebavíme, vlastně ani nevím, jaký je aktuální stav. V katastru je stále on uveden jako majitel. Eliška o jeho nápadu ví a také nic neříká. Navíc kdykoliv k nám přijde, a že to nejsou návštěvy jednou za měsíc či méně, táta ji strčí tisícovku nebo dvě, jako kdyby se nechumelilo.

Což o to, nějakou zásadní finanční nouzí netrpíme, ale máme dva puberťáky, kteří nestojí málo, doba je zlá a kdoví, co nás ještě čeká. A hlavně nemyslím si, že Eliška ty peníze nutně potřebuje, utratí je za luxusní boty, kabelku, oblečení…
Táňa

Názor psycholožky čtěte na další straně.