Tedy, upřímně, já ho celé roky nechtěla. Měla jsem krásnou kariéru v cestovním ruchu, doma jsem trávila minimálně času a místo abych „hnízdila“, jako to dělaly moje bývalé spolužačky, já jsem objevovala svět. Mám štěstí, že jsem nadaná na jazyky, takže jsem se naučila výborně anglicky a francouzsky. Pracovních nabídek bylo dost, žila jsem fantastický život a čas letěl jako blázen.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
O muže jsem nouzi neměla, po mamince jsem zdědila dlouhé nohy a po tátovi drzost a komunikativnost, takže jsem byla stále někde ve společnosti podobně naladěných mladých lidí. Vlastně jsem ani nemusela s žádným bývalým partnerem řešit otázku rodičovství, protože o tom se nikdy nemluvilo. Důležité byly peníze a zážitky… Žilo se pro ten moment, který zrovna byl, na budoucnost nikdo z nás nemyslel.
Ani já ne. Možná jsem si říkala, že je času dost a že až ta správná chvíle přijde, tak to poznám. Samozřejmě jsem celé roky nic nenechávala náhodě, nejdřív jsem užívala hormonální antikoncepci, pak jsem přešla na pohodlnější tělísko. Otěhotnět jsem opravdu nechtěla, byly by to jen samé komplikace a to jsem si nemohla dovolit. Pracovala jsem pro jeden velký hotelový řetězec a stoupala jsem na kariérním žebříčku tak rychle, jak to jen šlo.
Jenže najednou tu byly třicáté narozeniny, pak pětatřicáté, pak se najednou na začátku mého věku objevila čtyřka… Dost mě to vzalo, cítila jsem, že mentálně jsem stále ta divoká holka bez hranic, ale sem tam jsem si našla vrásku nebo šedý vlas, najednou nevidím dobře na blízko (proboha, to už jsem jak moje babička!) a přišly i různé zdravotní problémy, včetně gynekologických.
Příběh Zuzany: Chtěla bych ještě jedno dítě, ale můj muž je proti |
Mezitím jsem se jednou vdala, jednou rozvedla (člověk holt někdy udělá chybu, ale hlavní je umět si ji přiznat) a teď mám partnera, který je o pět let mladší, skvěle nám to klape a najednou jsem se přistihla, že bych snad i chtěla „hnízdit“. Jenže jsou tu jisté zdravotní komplikace, které se ukázaly být překážkou jak přirozeného otěhotnění, tak případného umělého oplodnění, které by případně mohlo přicházet v úvahu.
Je to těžké, ale zřejmě si musím přiznat, že, co se týká mateřství, mi zkrátka ujel vlak. Nechci si stěžovat, můj život byl a je i bez dětí zajímavý a naplněný, ale najednou to na mě padlo a já se hroutím. Partner říká, že to tak asi mělo být a že si má člověk užívat toho, co mu osud nadělil, a neplakat nad tím, co se nedaří. Jenže já najednou nevím, co s tím. Mívám návaly úzkosti, smutku, zmatku… na to nejsem zvyklá, vždycky jsem si se vším dovedla poradit.
Markéta
Názor psycholožky čtěte na další straně.
