Nejsem přitom jedináček. Mám dva starší bratry, se kterými však moji rodiče, hlavně máma, jednají docela jinak – chválí je a podporují. Já jsem ovšem docela jiný případ. Už jako dítě jsem pořád slyšela, že bych měla mít lepší známky, že na to mám, ale jsem jen líná, nebo snad dokonce hloupá. Ani doma jsem nic neudělala dobře, vždycky se našlo něco, za co mě šlo pokárat.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Když jsem se rozhodla jít na střední školu, máma mě zrazovala, ať si to rozmyslím a radši jdu do učení, protože nejsem studijní typ a pro život je škola stejně k ničemu. Navzdory jejím pochybám jsem odmaturovala s vyznamenáním. Jenže tím to ani náhodou neskončilo. Všechny kluky, se kterými jsem chodila, mi zkritizovala. Stejně jako práci, kterou jsem si našla a která mě naplňovala.
Ani mě pak vlastně nepřekvapila její reakce, když jsem jí jednoho dne řekla, že se budu vdávat. Prohlásila, že dělám chybu a jednou jí dám za pravdu. Načež se nechala přemlouvat, aby vůbec dorazila na naši svatbu. Tu pak pochopitelně celou pohaněla a všude nás pomluvila.
Po narození syna jsem si zase vyslechla, jak se o něj špatně starám. Všechno kolem děcka jsem dělala podle ní špatně, ale aby mi třeba pomohla a vzala malého ven s kočárem, to ne. Cokoliv, co se mě týkalo a týká, vždycky zkritizuje. Nelíbí se jí, jak mám zařízený byt, jak mám srovnané věci ve skříni, jak se oblékám, jakou školu jsem synovi vybrala, prostě nic.
Příběh Vladimíry: Z matky šílím. Nechápe, že chci žít jinak než ona |
Když se pak po letech moje manželství rozpadlo, úplně jsem se bála to mámě říct, protože jsem čekala, co se taky stalo: prohlásila, že to říkala, a že jsem prostě hrozná. Když už si vyberu špatného manžela, nedovedu si ho ani udržet. Ani špetka empatie nebo soucitu, jen kritika, kritika a kritika…
Ne všechno se mi v životě povedlo, to uznávám, ale všechna ta matčina kritika na mě zanechala stopy v tom, že si absolutně nevěřím. V práci mi třeba nabízeli vyšší pozici, ale já ji raději odmítla, protože se bojím selhání. Myslím, že někdo jiný by to místo určitě zastával líp.
Syn je už dneska skoro dospělý. Úspěšně studuje první ročník vysoké školy, já si našla přítele, který je fajn. Vídáme se, ale rozhodla jsem se zatím k němu nestěhovat. Dávám tomu čas. S matkou si občas napíšeme k narozeninám nebo svátkům, telefonátům a osobním setkáním se spíš vyhýbám. Většinou to stejně skončí jejím líčením, co dělám špatně. Vážně jsem tak hrozná?
Markéta
Názor psycholožky čtěte na další straně.
