Příběh Vladimíry: Z matky šílím. Nechápe, že chci žít jinak než ona

Za dva roky mi bude třicet let, ale moje máma si asi myslí, že jsem ještě dítě. Neustále se mi plete do života a diktuje mi, jak bych měla podle ní žít. Není spokojená ani s mou prací, ani s tím, že ještě nejsem vdaná a neplánuju děti. Nevím, co mám dělat, aby mě nechala žít.

S rodiči jsem nikdy neměla extra blízký vztah. Táta býval hodně v práci. Když byl doma, dělal si něco v garáži nebo dílně a já ho skoro neviděla. Máma zase měla vždycky hodně aktivit mimo domov, chodila cvičit, k ochotníkům a zpívat, takže mě docela často hlídala babička, která bydlela o patro níž.

Nikdy jsem ale s našima neměla otevřené konflikty, vždycky to nějak šlo. Navíc jsem docela brzo začala bydlet jinde, nejdřív na koleji při vysoké škole (vybrala jsem si technický obor, čímž jsem mámu zklamala – doufala, že budu umělkyně), pak když jsem začala pracovat.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Nepatřím k těm holkám, co se rády líčí nebo chodí tančit a balit chlapy. Asi i proto, že s nimi v práci na stavbách strávím docela dost času, tak si o nich velké ideály nedělám. Mám mezi muži spoustu kamarádů, ale milostné vztahy se mi vyhýbají. A upřímně, asi i já jim.

Což je ovšem další problém pro mou matku. Ta se na mě zlobí, že s nikým nechodím, neplánuju svatbu a dítě, prostě nesplňuju její očekávání. Dokonce mi jednou v rozrušení řekla, že jsem podle ní divná a že si kvůli mně před kamarádkami připadá trapně, protože nemůže vyprávět, jakého má zeťáka nebo vnoučátka.

Příběh Dominiky: Máma vždycky nadržovala bratrovi a já už toho mám právě dost

Já jí na jednu stranu rozumím – vyrůstala v jiné době a má jiné představy o životě. Mohla by ale snad pochopit, že já nejsem ona a že si žiju takový život, jaký chci. Ráda cestuju, plánuju si také koupit motorku a vyrazit někam za dobrodružstvím. To jí už ale nemůžu říct ani náhodou, to by asi měla infarkt.

Už se kolikrát ani netěším domů a s mámou jsem dost omezila kontakty. Je totiž docela jisté, že mě při setkání s ní čekají jen výčitky a lamentování. Nevím, co s tím dělat. Poté, co zemřela babička i táta, už nikoho jiného nemám, takže mě to o to víc štve.
Vladimíra

Názor psycholožky čtěte na další straně.