Nemusím ani říkat, jak náročné je sama vychovávat malé dítě a k tomu se o vše starat, když nemáte ani podporu vlastní rodiny, která mě hodila přes palubu. Ale všechno jsem to nějak dala, malý Honzík nebyl pro mě zátěží, ale držel mě naopak nad vodou, všechno jsem to zvládla pro něj a kvůli němu. Měla jsem také štěstí na kamarádku, kolegyni z práce, která je o generaci starší a byla pro mě vrbou v nesnázích a synovi náhradní babičkou.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Honzík byl odmalička hodně živé dítě, neposedné a zvědavé, stále v pohybu. Pořád někam padal, měl rozbitá kolena nebo hlavu, ale také se hodně smál a měl spousty otázek. Nikdy jsem se s ním nenudila. Nástup puberty u nás nebyl nic moc, snažil se hodně prosadit, ale brala jsem to jako součást jeho dospívání. A spíš se s tím smířila. Co taky dělat jiného?
Právě v té době jsem se potkala s mým současným mužem, který však na mého syna nahlíží o dost jinýma očima než já, jeho matka. Nemůžu proti němu nic říct, je to zlatý chlap, hodný, pracovitý. Celý život maká rukama, ale dovede hodně ušetřit, nepije, nekouří, sám si zrekonstruoval dům po rodičích, umí si spravit auto a vše doma, pracuje na zahrádce…
Co se týká vztahu se mnou, doteď jsem takového partnera nikdy neměla. Vážím si toho, že se mi snaží vyhovět, pokud si to můžeme dovolit, není ani trochu sobecký a hlavně je na něj ve všem spolehnutí. To si cením obzvláště po zkušenostech z minula. Někdy si říkám, že jsem si na něj musela počkat, ale o to větší poklad jsem v něm našla.
Jediná věc, v čem se občas neshodneme, nebo se i pohádáme, je jeho vztah k mému synovi. Ten má, jak už jsem psala, náročné „telecí“ období. Pubertu jsme nějak přečkali, stejně jako problémy ve škole, kde si nesedl s jedním mistrem na praxi a málem ho vyhodili. Teď už je Honzíkovi osmnáct, slečnu zatím nemá, ale bohužel se chytl kamarádů, kteří nejsou nic moc.
Příběh Ireny: Nevlastní dcera k nám jezdí jako do hotelu, nic nedělá |
Na učilišti měl možnost udělat si řidičák za výhodnou cenu, tak samozřejmě hned potřeboval i auto. Manžel mu sehnal starší kousek, vše mu na něm zkontroloval a povyměňoval, co bylo třeba, aby mohl jezdit. Jenže kluci někde dělali blbosti, auto skončilo v poli, naštěstí se nikomu nic nestalo, ale ukázalo se, že mladý byl stejně jako ostatní pod vlivem, jenže on byl řidič, takže přišel o papíry a ještě musel zaplatit pokutu.
Můj muž se hrozně zlobil, syn je prý budižkničemu, nezodpovědný, ničeho si neváží a jednou špatně dopadne. Prý za to můžu i já, protože ho pořád jen obhajuju a rozmazlila jsem ho, tak to teď mám. Jenže já vím, že to není špatný kluk, možná na něj mají vliv kamarádi, ale co už, to tak bývá a nic s tím nenadělám, je dospělý.
Manžel je na něj už docela alergický. Řekl mi, že si myslí, že by nejvíc pomohlo, kdyby se kluk odstěhoval a staral se o sebe sám, aby viděl, o čem život je. Jenže on v práci teprve začíná, plat nemá nic moc a nevím, jak by si ušetřil na vlastní bydlení, dneska je všechno tak drahé. Abychom ho finančně podporovali, na to taky nemáme.
Myslím také, že pro Honzu ta nehoda byla poučením, ale doma je teď docela dusno. Není s ním moc řeč, jak chci něco řešit, hned se urazí a radši jde pryč. Manželovy stížnosti věc taky nezlepšují. Nevím, co dělat, přijdu si mezi nimi jako mezi dvěma mlýnskými kameny a nevidím žádné rozumné řešení. Bojím se, že se to bude ještě zhoršovat.
Elena
Názor psycholožky čtěte na další straně.
