Bylo to opravdu příšerné období, na které nerada vzpomínám, protože i po těch letech cítím bolest. Vlastně nevím, jak jsem to tehdy zvládla, protože to byla nejen rána psychická, ale také existenční. Musela jsem z jednoho platu utáhnout celou domácnost, péče o dceru byla jen na mně, protože on se za svou novou láskou odstěhoval na druhý konec země.
Posílal sice nějaké peníze, ale prý si nemohl dovolit víc. A mně zase hrdost nedovolovala žadonit o větší alimenty. Takže jsme to s dcerou i za pomoci mé maminky a kamarádek nějak zvládly. Dneska už je z ní dospělá ženská a má svoji rodinu. S tátou se moc nevídá, komunikuje s ním dost neochotně, nesrovnala se dosud s tím, co udělal.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Já si po čase našla jiného partnera, prožili jsme spolu krásné roky a vše jsem si ve vztahu vynahradila. Byl také skvělým otčímem pro dceru a oběma nám dal pocit lásky, klidu a bezpečí. Bohužel ale před dvěma lety zemřel a já už neplánuji s někým být, počítám s tím, že dožiju sama a budu pomáhat dceři a vnukům.
Tedy, tak jsem to měla v plánu. Dokud se po více než čtyřiceti letech neozval můj bývalý. Je prý také vdovec a nevede se mu nijak extra. Je na tom zejména špatně zdravotně, absolvoval nějaké operace a nemá prý nikoho, kdo by se o něj postaral. S novou ženou děti neměl a dcera, jak jsem již psala, s ním de facto nemluví.
Příběh Honzy: Nevěra otce mi vzala iluze, nemůžu s ním ani mluvit |
Nejdřív jsem nechápala, o co mu jde. Ale nakonec z něj vypadlo, že by se rád ke mně nastěhoval, že bychom měli společně menší náklady na bydlení, dali bychom dohromady naše důchody, a především bych se o něj mohla starat, protože už není tak docela soběstačný.
Nemohla jsem uvěřit svým uším – po tom všem, co nám udělal, jak se k nám tehdy zachoval, teď prosí o pomoc a myslí si, že ho vezmu zpět? Já vím, byli jsme kdysi manželé, ale je to už tak dávno a pro mě je to uzavřená kapitola a vlastně cizí člověk. Samozřejmě se to ve mně pere, protože nejsem nelida, ale představa, že si ho nastěhuju domů, je pro mě nepřijatelná.
Daniela
Názor psycholožky čtěte na další straně.
