Problém je v tom, že jsme oba s manželem padesátníci a o ty nikde velký zájem není. Všichni chtějí mladé silné lidi, ideálně se znalostí jazyků a práce na počítači. Já naštěstí pracuji ve státní správě a mám kvalifikaci, která mi dává šanci, že do důchodu na svém místě vydržím, můj muž ale ztrácí naději. A já s ním.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Nejhorší je, že si na pohodlný režim života doma zvykl a do práce se moc nežene. Ráno dlouho vyspává, pak se převalí na gauč k televizi nebo se jde projít ven. Doma přitom ale nic moc neudělá, že by poklidil nebo uvařil, než se vrátím z práce, to se nikdy nestane. Vše je na mně, jako vždycky.
Zdědil navíc nějaké menší peníze po svém otci, který před časem zemřel, tak ho netlačí ani finanční stránka. Navíc mi přijde, že i duševně leniví a ani nemá snahu něco nového se učit nebo zkoušet hledat zaměstnání mimo svou původní profesi.
Kdyby to neznělo tak hanlivě, řekla bych, že „zdědkovatěl“. Neustále jen kouká na televizi, přepíná programy nebo se brouzdá sociálními sítěmi, což mu také zrovna nepřidá. Je nevrlý, nerudný, na všechno jen nadává, ale sám ruku k dílu nepřiloží. Tvrdí, že odpovídá na inzeráty, ale myslím, že to dost flinká. Navíc si nechce ani nechat poradit s životopisem, nabízela jsem mu pomoc, ale tu odmítl.
Už docela ztrácím nervy, dokonce jsem sama jeho jménem rozeslala nějaké odpovědi na pracovní nabídky, které by mu mohly sedět, ale pozvání na pohovor přišlo jen jedno. A to mi hodil na hlavu s tím, že to stejně nemá cenu, protože je starý a nic neumí. Připadá mi, že se u něj začínají projevovat problémy se sebevědomím, které ale nehodlá přiznat ani sám sobě, a tak jen obrací hněv a zlobu na každého kolem, včetně mně.
Příběh Josefa: Žena je na mateřské. Domů se už vůbec netěším, je tam peklo |
Nedávno mi sousedka říkala, že se s ním potkala a on ji ani nepozdravil, přitom jsme se dřív docela přátelili, naše děti spolu chodily do školy a hrály si venku. Jenže to už je dávno, děti už si žijí své životy s vlastní rodinou a já tu musím snášet jeho nespokojené nálady.
Kdyby měl aspoň nějaké koníčky, on ale nikam nechodí, maximálně do obchodu nebo jede na chatu, kde je mu prý nejlépe, protože ho tam nikdo neotravuje. Přijde mi skoro jako důchodce, ale do důchodu máme oba ještě docela daleko a nevím, jak si to představuje dál. Už se ho i bojím zeptat, aby zase nebyla nějaká hádka, ale trápí mě to a nevím, co s tím.
Ludmila
Názor psycholožky čtěte na další straně.
