Když byly děti ještě malé a byla jsem s nimi doma na rodičovské, tak jsem si toho odcizení ani moc nevšimla. Měla jsem se co ohánět, protože barák i péče o potomstvo mi dávaly zabrat. Manžel sice chodil z práce čím dál tím později, ale přikládala jsem to tomu, že se stará o rodinu a chce, abychom se měli dobře.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jenže teď už jsou děti větší, já jsem už třetím rokem zpět v zaměstnání a zjišťuji, že místo toho, abych vedle sebe měla parťáka do života, tak se s partnerem skoro míjíme. Když přijde z práce, tak se s námi navečeří, ale pak si sedne na gauč a kouká do mobilu až do té doby, než se jde spát. Většinou navíc chodí do ložnice první, protože je unaven a musí brzo vstávat.
Já sice vstávám prakticky stejně jako on a musím ještě vypravovat děti – teď o prázdninách na příměstské tábory, ve školním roce do školy, dělám svačiny a tak… Jenže manžel toto všechno asi ani nevidí. Jede si svůj denní režim, nestará se o to, jestli je třeba nějaké dítě nemocné, nebo je potřeba něco zařídit. To je podle něj moje starost.
Nepovídáme si už dávno, co jsme oba celý den dělali, nesmějeme se spolu nebo nekoukneme na televizi, prostě jen sedí a šoupá prstem po displeji. Já jsem z toho už docela otrávená, protože bych chtěla mít pocit, že žijeme spolu a ne vedle sebe. Chybí mi jeho blízkost, jeho zájem, pohlazení, příjemné slovo. Jediné situace, kdy na mě promluví, jsou ty, když ho něco naštve nebo potřebuje něco vědět.
Příběh Bohdana: Přítelkyně si pořídila štěně, já jsem teď na druhé koleji |
Když si postesknu a požádám ho, aby aspoň na chvíli telefon odložil a mluvil se mnou, tak se ohradí, že se mnou přece mluví a že neví, co si to zase vymýšlím. Jsem z toho smutná. Samozřejmě se zabavím, mám kolem dětí, domu i zahrady práce až nad hlavu, čtu si, ale nepřipadám si jako manželka, spíš něco jako pokojská.
Ty situace s telefonem se samozřejmě opakují i na dovolené, kde sice není v práci, ale kromě toho, že nás někam doveze autem, tak s námi moc času sdílet nechce s tím, že nemá rád vedro a slanou vodu. Tak většinou sedí v hotelovém pokoji nebo lobby a sjíždí sociální sítě nebo vyřizuje telefony z práce, kde by se to bez něj asi týden neobešlo.
Když jsem se o tom bavila s kamarádkami, tak mi říkaly, ať si toho prostě nevšímám a žiju si podle sebe, že je jinak hodný chlap, peníze domů taky přinese, nepije a nejede v hazardu, jenže mně to prostě přijde málo. Chtěla bych, abychom byli pár, jako dřív, a ne jen dvě oddělené jednotky, které si nepřekáží, ale nic k sobě nepociťují. Chci toho snad tak moc?
Majda
Názor psycholožky čtěte na další straně.
