Příběh Julie: Manžel se topí v depresích a já už nemám sílu být mu oporou

Poslední dobou zažívám něco, čemu by se dalo říct manželská krize, ale je vlastně jedno, jak to nazvu. Žiju prostě den ze dne, spíš přežívám, protože je na mně doma úplně všechno a do toho ještě mám být milá a držet nad vodou chlapa, který se cítí totálně na dně. Přitom se v poslední době nic nezměnilo, žije se nám dobře, děti jsou zdravé a v práci to taky celkem jde.

Vůbec netuším, co se stalo, prostě se to takhle táhne už dlouhé měsíce, a přestože na můj popud manžel nakonec vyhledal psychiatra a dostal i medikaci, moc se to nezlepšilo. Doktor prý říkal, že to může trvat dlouho, než si to sedne a léky zaberou, ale já tedy žádný zvláštní pokrok nevidím.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Jen manžela, který je doslova na hromádce, nakonec samozřejmě skončil na neschopence a neví se, na jak dlouho to bude. Takže kromě toho, že celou domácnost táhnu na hrbu já a zařizuju vše od dětí přes nákupy po instalatéra, máme coby rodina nejistou budoucnost ohledně financí.

Snažím se, aby to děti nějak nepociťovaly, řekla jsem jim, že táta je nemocný, ale že to bude brzy dobré. Sama ale uvnitř cítím, že to je ještě na dlouho. Hrozně tím trpím, protože já musím být všem oporou, ale sama se nemám o koho opřít. Navíc u nás v práci byl na konci roku blázinec, tak jsem chodila domů úplně hotová.

Vánoce taky za moc nestály, manžel se sice snažil nějak fungovat, ale viděla jsem na něm, že je mu zle, jak psychicky, tak i fyzicky, asi to bude z těch léků. Takže si většinou jen zalezl do ložnice nebo se natáhl na gauč k televizi, na kterou jen tak zíral. Na procházku jsem ho dostala jednou a stejně to bylo dost náročné, a to myslím, že pro nás oba.

Deprese v ložnici ničí výkon i touhu. Řešením je otevřenost i správná medikace

Je to opravdu pekelné, pomaličku cítím, že už ho nemiluju, spíš mě štve a rozčiluje. Zdá se mi, že se dost nesnaží na sobě zapracovat, akorát se všemu poddává a není s ním řeč. Jen se lituje a neuvědomuje si, jak těžké to všechno pro mě je.

Vím, že jsme si slíbili, že spolu budeme v dobrém i zlém, ale jsem z toho všeho opravdu zničená a mám strach, že to nakonec psychicky odskáču i já. A to už by byl velký průšvih, protože kdo by se o nás o všechny staral? Navíc si vyčítám, že jsem na něj naštvaná, přece jen jsme spolu už lecos prožili a překonali už i jiné krize.
Julie

Názor psycholožky čtěte na další straně.