Příběh Mariky Cíl jasný, ale v nedohlednu
Rozvedená už jsem nějaký čas. A pořád sama. V první etapě po odchodu manžela jsem na muže neměla ani pomyšlení, postupem času mě to však začalo pěkně štvát.
Ne, že bych nedokázala žít sama, technicky to zvládnu, ale schází mi spřízněná duše... Na pokec, cestování, na takové to každodenní řešení hloupostí. Všechno tohle mi dlouho suplovaly kamarádky, byly na tom úplně stejně.
Vlastně to byly krásné časy, holky po pětačtyřicítce se bavily a pařily. Než si tedy všechny tři našly partnera a začaly fungovat jinak. Na ocet jsem zůstala pouze já, což se mnou logicky zamávalo.
Jasně, ze soucitu mi třeba některá nabídla, ať s ní a tím jejím jedu na dovolenou nebo zajdu na večeři, ale vždycky mi to bylo nesmírně trapné. Dělat páté kolo u vozu mi způsobovalo jen další nepříjemné pocity a prohlubovalo mou opuštěnost.
Nakonec jsem se tak nějak uzavřela a řekla si, že nebudu nikoho otravovat. Fajn, vedlo to však pouze k tomu, že jsem předloni seděla 31. prosince sama doma, koukala na televizi a utápěla se v opuštěnosti. Poté, co jsem vypila sedmičku vína, jsem se ale vzchopila a řekla si, že to tedy ne.
Zuzana si přijde stará na vdavky, Báry muž zdědkovatěl. Je věk jenom číslo? |
Dala jsem si takové v tu chvíli celkem rozumné předsevzetí, že si toho chlapa najdu taky, ať to stojí, co to stojí. Motivaci jsem měla i druhý den ráno, odhodlání bylo nesmírné, a tak jsem se do toho hned pustila. I přes mírnou skepsi k seznamkám jsem se zaregistrovala hned u několika. Nakoupila jsem si „odborné“ knihy o tom, jak najít lásku, a mezi jejich hltáním jsem odepisovala potenciálním nápadníkům.
Na schůzky jsem docházela intenzivně několik měsíců snad každý druhý den. Bylo to skoro jako druhá práce, lítala jsem na večerní šichtu. Absolvovala jsem rychlé rande, pomalé rande, seznamkový pobyt i schůzky naslepo.
Osobně si nemyslím, že bych byla nějak nemožná či šílená, nicméně kladu na muže jisté nároky. Minimálně, aby pracoval, čistil si zuby a nechoval se jako hulvát. Kdo tohle splňoval, a moc jich bohužel nebylo, selhal na posledním mém požadavku. Aby nebyl už zadaný, chtěla jsem, ale právě to se ukázalo jako největší oříšek.
Se dvěma jsem takhle zahodila několik týdnů života. Už jsem si představovala, jak jedeme v létě k moři, jak společně vymalujeme obývák – a hle, ono se ukázalo, že on tohle vše plánuje se zákonitou manželkou.
Nebudu to dál rozpatlávat, své předsevzetí jsem nevzdala, partnera jsem se opravdu intenzivně snažila najít celý rok. Bohužel marně, pořád jsem sama. Ale říkám si, že možná byla chyba v tom, že jsem to tak moc chtěla, až se z toho stal vlastně hon. Žádná přirozenost, žádné emoce, běžela jsem jen jako posedlá k cíli.
Nehodlám to úplně vzdát, to ne, letos to ovšem plánuju pojmout jinak. Slíbila jsem si už předem, že se naučím být především šťastná sama se sebou. A jestli se toho bude chtít někdo účastnit, to už raději nechám na osudu.
Marika
