Ujala se mě teta, její sestra, se svým manželem, kteří byli sice už starší a své děti měli skoro dospělé, ale nedovedli se prý přenést přes to, že bych skončil v děcáku. Takže mě po docela dlouhém a náročném procesu adoptovali a starali se o mě jako o vlastního.
Já to samozřejmě celé roky netušil, myslel jsem si, že si mě prostě pořídili, jak se říká, jako „sluníčko na stáří“, benjamínka pro radost a prodloužení mládí. Nikdy mi nedali ani náznakem najevo, že bych byl pro ně méně důležitý než moji nevlastní sourozenci.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Dali mi všechno, včetně toho, že mě i přes mou trochu divočejší pubertu udrželi na škole, ač jsem se tomu bránil zuby nehty a kolikrát jsem byl vážně na facku. Teprve když mi bylo osmnáct, tak mi všechno vyprávěli a taky se mi přiznali, že měli určitou dobu dost nahnáno, abych se „nepomamil“ a nepadl na dno jako moje matka. O tátovi ani nemluvím, toho nikdo z rodiny nikdy neviděl a nemáme dodnes tušení, o koho jde…
Dost mě to vzalo, když jsem se všechno dozvěděl, a to se vsadím, že mi toho ještě spoustu neřekli. Dokonce mě máma (tedy ta adoptivní) vzala i k psychologovi, který mi pomohl se v tom všem vyznat a pobrat to, jak to nejlépe šlo. Jinak se v mém životě nic nezměnilo.
Mám dál skvělé rodiče, kteří za mnou stojí. Dobrou práci a řemeslo, které mě uživí a taky baví. Po pár nevydařených známostech mám taky přítelkyni, která je prostě skvělá. Začali jsme spolu bydlet a máme velké plány do budoucnosti. Jenže na mě najednou padl hrozný strach, že se nějak dozví o mé minulosti a všechno se sesype jako domek z karet.
Příběh Jany: Nejsem si jistá, kdo je otcem mé dcery. Manžel o nevěře neví |
Kdo by chtěl chodit se synem feťačky a nějakého neznámého pravděpodobně taky feťáka? Nikdy by mě nenapadlo, že to na mě takhle dolehne, ale začal jsem pociťovat záchvaty paniky a úzkosti, bývá mi hrozně zle, začaly mě trápit různé zdravotní potíže, co jsem dřív neměl. Prostě mě ta moje minulost nějak zle dohnala.
Bojím se, že se to moje přítelkyně dozví a že mě odsoudí. Odejde a už ji nikdy neuvidím. A upřímně, já bych se jí ani nedivil… O našich pochybnosti nemám, s těmi jsem mluvil a slíbili mi, že jí nic neřeknou a nechají to na mně. Jenže já se nedovedu odhodlat, abych jí to řekl. Svírá mě hrozný strach. Co mám dělat?
Martin
Názor psycholožky čtěte na další straně.
