Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Slávka a je mi 45 let, bratrovi Milanovi je o tři roky víc. Od narození žijeme v domě na vesnici. Je to velké hospodářské stavení, které se v naší rodině dědí už po několik generací. Naši pradědové byli sedláci, patřila jim pole v okolí naší vesnice i kus lesa. V minulém režimu se nám nevedlo dobře, ale když pak po letech tátovi všechno vrátili, vrhl se do obnovy statku. A my děti mu v tom odmala pomáhaly. Jsme zvyklí pracovat a hlavně nás to baví. Máme to zkrátka v genech.
Jsme tři děti, kromě bratra mám ještě mladší sestru. Rodičům se narodila prakticky na stará kolena. Máma myslela, že už je v přechodu a místo toho byla těhotná. Anča je o osmnáct let mladší než já. Je ale jiná než my s bratrem, jak se říká nepotatila se. Život na vesnici jí je cizí, vždycky ji to táhlo do města. Po maturitě se zamilovala, vdala se a dneska má už dvě malé děti. S rodinou žije ve městě, naštěstí ne příliš daleko od nás, takže se docela často vídáme. S bratrem jsme rádi, protože oba jsme zůstali tzv. na ocet, a malí synovci nám aspoň občas vynahrazují to, že vlastní děti nemáme.
V domě hospodaříme s bratrem spolu
Já se vyučila švadlenou, Milan opravářem zemědělských strojů. Už ale oba nikde nepracujeme, naše hospodářství nás bez problémů uživí. Máme krávu, ovce, prasata, slepice, velká pole. Co nespotřebujeme, to prodáme. Já si navíc občas šitím přivydělávám, rozkřiklo se, že prý jsem šikovná, a tak nemám o zákaznice nouzi. Bohužel musím občas i odmítat. Milan také sem tam pomůže s opravami. Zkrátka se máme dobře, po smrti rodičů jsme provedli i velké stavební úpravy na domě.
Naši rodiče odešli brzy po sobě. Nejdřív zemřel táta, na poli dostal infarkt a než se k němu dostala pomoc, zemřel. Maminku to hodně sebralo, a i když nebyla na svůj smutek sama, měla nás pořád kolem sebe, do roka šla za tátou. Projevila se u ní naplno skrytá vada srdce a jednoho dne se už neprobudila. Je to škoda, naši tady mohli ještě pár let být, vždyť jim bylo jen něco málo přes sedmdesát.
Veškeré hospodářství připadlo nám dětem, navíc rodiče měli i docela velké úspory. Nakonec jsme se dohodli, že ty si vezme nejmladší sestra a nám připadne napůl dům a okolní pole. Pochopitelně jsme sestru i vyplatili, aby bylo vše spravedlivé. Sestra má v našem domě i dva pokoje, kde může kdykoliv s rodinou trávit čas. Naši nás vychovali dobře, o majetek jsme se rozhodně nehádali.
Je ze mě „stará panna“
Bohužel se mi nikdy nepodařilo najít partnera, se kterým bych chtěla strávit zbytek života. Moc příležitostí jsem neměla a jak roky plynuly, bylo jich čím dál míň. Jednu vážnější známost jsem měla, už mi táhlo na 30, ale nakonec to nedopadlo. Smířila jsem se s tím a kdoví, třeba na mě někde ještě někdo čeká. Jediné, čeho lituji, je to, že nemám vlastní děti. Ale aspoň jsou tady synovci, mají nás s bratrem rádi.
I Milan měl v osobním životě smůlu. Před dvaceti lety měl před svatbou, ale jeho snoubenka se zabila v autě. Tenkrát ho to tak sebralo, že se zařekl, že už se nikdy neožení. Ale člověk míní... Bratr se totiž po letech zamiloval, nejdříve mi to tajil, jenže dlouhodobě to nebylo možné. Poznala jsem, že se něco děje. Změnil se, najednou byl veselejší a také častěji jezdil do města. Řekl mi, že se zamiloval do rozvedené ženy se dvěma malými dětmi. Je o deset let mladší než já, dětem je osm a deset. Manžel ji opustil, odešel za jinou a ona zůstala na všechno sama. Žije s dětmi v pronájmu ve městě. Pracuje jako pokladní v supermarketu. Milan o ní básnil, jak je hodná, milá, jak se o děti stará, jak to má těžké vyjít s pár korunami a manžel jí občas ani na děti neplatí. A děti jsou prý hodné, skromné, prý by se mi určitě líbily, stejně jako jeho přítelkyně.
Když mi to vyprávěl, úplně zářil. Bylo na něm vidět, že je zamilovaný a zároveň šťastný, že se může o všechno podělit a netajit ji přede mnou. Jenže ve mně se během jeho řeči mlely různé pocity. Pochopitelně jsem ráda, že je šťastný, ale na druhou stranu, co když ta žena jen vycítila příležitost a můj bratr se tak stal východiskem z její nelehké situace? Pochopitelně jsem mu to takhle na rovinu neřekla. Utěšovala jsem se tím, že se mýlím.
Bratrova přítelkyně jde po majetku
Ale nejspíš jsem se nemýlila. Bratrova Markéta je sice hezká a na první pohled milá, i děti jsou celkem vychované. Padly mi do oka mnohem víc než jejich matka. Bylo na ní vidět, že ji náš statek ohromil, pochopila, že se máme dobře. Vedla takové řeči, jako že jsme ve všem soběstační, nemusíme prakticky žádné jídlo kupovat, a ještě vyděláváme prodejem všeho, co nespotřebujeme. Na první schůzce u nás se vyptávala, kolik nám to nese. Nestačila jsem zírat. Ale Milanovi to divné nepřišlo, prý ji mám pochopit, obrací každou korunu, tak se prostě zajímá...
Ani její další návštěva nedopadla úplně nejlépe. Jak jsem se později od Milana dozvěděla, navrhla mu, že by mohli žít společně, a protože on se k ní pochopitelně stěhovat nebude, mohla by se přestěhovat ona s dětmi k nám, aspoň by jí odpadly výdaje za pronájem. Když pak byla u nás, celkem drze začala mluvit o tom, co by kde předělala, přestavěla apod. Vůbec nebrala ohled na mě. Já jsem tady doma, jsem paní domu a ona se nemůže v domě roztahovat, jak se to líbí jí.
Milan ji hájil, což chápu, ale zároveň mi řekl, že s ní chce žít, chce jí pomoct i vychovávat její děti a kdoví, třeba budou mít spolu i nějaké vlastní. Prý se ale nemusím bát, že nějakým způsobem budou ohroženy mé nároky, má práva. Dům je dost velký na to, abychom tam mohli žít spokojeně všichni. Jenže já to vidím úplně jinak a vůbec se na společný život netěším.
Slávka
Názor odbornice: Jak by společné bydlení mohlo vypadat
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Slávko! Vypadá, že Vás čeká změna zajetých kolejí. Postupem věku naše pružnost zvládat změny nestoupá, právě naopak. Neznamená to však, že byste změnu zvládnout nemohla. Dům je vás obou, každý si do něj může někoho přivést. Třeba si časem i Vy najdete známost, se kterou budete uvažovat nad společným bydlením.
Promyslete si, jak by společné soužití mohlo vypadat, abyste se necítila omezována. Jakou míru soukromí v domě potřebujete, v čem se Vám bude žít příjemně, i když bude v domě obyvatel více než současní dva? Hovořte o svých pocitech a prožívání s bratrem.
Vztah s Markétou je pouze jeho osobní věc, avšak společné bydlení se týká vás všech. Jak dopadne bratrův vztah s přítelkyní, je jeho věc. Společné bydlení však můžete nastavit tak, aby bylo pro Vás snesitelné. Je rozhodně na místě, abyste to udělala.
PhDr. Magdalena Dostálová
