Jmenuji se Ondřej, je mi 61 let. S manželkou jsme spolu 30 let a máme dva syny. Kluci jsou už pochopitelně dospělí, samostatní. Oba mají partnerky, ale dosud se neoženili a ani děti nemají.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Manželka Blanka je moc hodná ženská, pořádná, starostlivá, s penězi umí hospodařit. Jenže ta její péče dokáže člověka udusit. Dokud byli kluci doma, soustředila se na ně. Když odešli, dostal jsem se na řadu já. Je to strašné, obávám se, že její péči už dlouho nevydržím. Jenže ona to myslí dobře, neuvědomuje si, jak mě tím ubíjí.
Když jsme se se ženou poznali, byli jsme oba na tehdejší dobu dost staří na první manželství i pořízení dětí. Mně bylo přes třicet a žena akorát oslavila třicáté narozeniny. Potkal jsem ji v jedné vinárně, kde je s kolegy z práce slavila. Líbila se mi, měl jsem malinkou upito, tak jsem rychle vyběhl do parku, utrhl pár květů a popřál jí. A pak už to šlo ráz naráz. Začali jsme randit a po roce jsme se vzali.
Žena se starala o syny, já vydělával
Měl jsem služební byt, Blanka se ke mně nastěhovala a do roka a do dne se nám narodil první syn, za další rok pak druhý. S manželkou jsme si rozdělili role. Ona převzala starost o děti a domácnost, já vydělával. Měl jsem zajímavou a dobře placenou práci, ovšem velmi náročnou. Kolikrát jsem domů přišel, až když kluci spali. Snažil jsem se jim věnovat aspoň o víkendech, ale často mi to ani nevyšlo.
Dětství kluků mi uteklo. Někdy mi to přijde líto, ale vyrostli z nich skvělí mladí muži, a to je především zásluha mé ženy, ona je prakticky vychovala. Víceméně se jim obětovala. Byla na ně sama, babičky a dědečky jsme neměli a s mou pomocí příliš počítat nemohla. Zůstala s nimi doma víc než deset let, pak se vrátila do práce, i když jen na částečný úvazek.
Blanka byla ale přepečlivá, klukům dělala pomyšlení, žili si jak v bavlnce. Naštěstí už od narození byli velcí rošťáci, takoví typičtí kluci, kterých bylo všude plno. Tak se aspoň ta maminčina péče trochu vykompenzovala. Na druhou stranu ale musím uznat, že byla i přísná, dokázala je zpacifikovat, když měli problémy ve škole, nechtělo se jim učit. Oba kluci vystudovali vysokou a velký dík za to patří i jejich mámě.
Hodně těžce nesla, když se oba rozhodli pro samostatný život. Nejdřív se odstěhoval kvůli práci do jiného města mladší syn, je to zhruba rok a půl. Po pár měsících odešel i starší syn, ale s přítelkyní bydlí nedaleko od nás. Naštěstí si oba našli milé dívky a Blanka je přijala za své dcery. Dost jsem se toho bál, že bude jednou velmi kritická tchýně, ale naštěstí se moje obavy nenaplnily.
Soustředí se jen na mě
A jak jsme zůstali sami, Blanka najednou neměla o koho se starat, zůstal jsem jí jen já. S kluky se vídáme, ale jsou to jen takové několikahodinové návštěvy. Oni nás teď nepotřebují a já vidím, jak to ženě chybí. Vnoučata na cestě nejsou. Navíc Blanka nemá žádné zájmy, svých koníčků se vzdala, když se starala o syny. Kamarádek také moc nemá, skoro žádnou. Jedna jí už zemřela a další jsou spíš jen známé.
Tak se Blanka zaměřila na mě. Rozhodla se, že se bude starat o mé zdraví. Přiznávám, mám trochu nadváhu, ale jinak jsem zdravý, žádný vysoký cholesterol, žádná cukrovka ani vysoký tlak. Ale žena usoudila, že musím držet dietu. Vždycky byla výborná kuchařka, jenže teď jsou to jen blafy, co mi připravuje, dietní a neslané, nemastné. Nikdy mi nedělala svačiny, teď ji mám připravenou každý den. A pak mi do práce volá, jestli jsem ji náhodou nezapomněl sníst.
Nedávno jsem měl drobné žaludeční potíže, nějakou dobu jsem musel brát léky. Pochopitelně nejsem malé dítě, bral jsem je, jak jsem měl. Ale žena mi nevěřila a každý den mi to připomínala. Také pořád sleduje, co si beru na sebe, jestli jsem dost oblečený. Zkrátka jak kdybych byl malý kluk.
Zatím to trpělivě snáším, ale už mi docházejí síly. Na její připomínky odpovídám s klidem: ano, Blaničko, to víš, že jsem na prášek nezapomněl, to víš, že si ten svetr obléknu, ano, deštník mám připravený, ne, neboj, nepromoknu. Ale mám už toho plné zuby. I synové si matčiny přehnané starostlivosti všimli (na rodinné oslavě mi bránila dát si s nimi panáka slivovice) a mají ze mě legraci. Prý jsem převzal štafetu. Jenže mně to opravdu k smíchu není. Já už se ani netěším domů, kde na mě čeká Blanka s další svou péčí.
Ondřej
Názor odbornice: Zkuste otevřený rozhovor
Vážený Ondřeji, popisujete svou pečující ženu Blanku, která po odchodu dospělých dětí z rodinného hnízda věnuje svou starostlivost výhradně Vám. O ženě se vyjadřujete, že to myslí dobře. Jistě jste někdy slyšel úsloví, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Blanka Vám však do hlavy nevidí, dokud s ní nebudete schopen hovořit o svých pocitech, o tom, že Vám její nadměrná péče vadí, nepočítejte s tím, že by se cokoliv mohlo změnit. Na své ženě můžete leccos ocenit (a v popisu vašeho příběhu tak i činíte). Vychovala dva dobře fungující dospělé syny, což rozhodně není málo. Při otevřeném rozhovoru s Blankou lze právě jejím oceněním začít.
Následně je však důležité, abyste byl schopen hovořit o tom, co s Vámi její nadměrná starostlivost dělá. Zkuste ji požádat o to, co byste potřeboval, abyste se doma cítil opět dobře. Posléze bude poměrně důležité, abyste byl schopen komentovat ženiny konkrétní kroky - když se ke mně chováš takhle, cítím se tak a tak. Všimněte si i toho, kdy svou péči bude držet na uzdě a oceňte ji za to. Nabídněte společný čas či koníček, kterému se můžete věnovat ve dvou tak, aby jediným společným tématem nebyl Váš zdravotní stav, vhodná dieta a dostatečné oblečení.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 30. října 2017. Anketa je uzavřena.
