Jmenuji se Petr a je mi 54 let. Poprvé jsem se oženil hodně mladý, bylo mi sotva třiadvacet. Má nastávající čekala dítě, a protože jsme spolu už nějakou dobu chodili, vzali jsme se. Bohužel jsme neměli kde bydlet, takže jsme žili v jedné domácnosti společně s jejími rodiči. Bylo to pro mě nesnesitelné. Manželce to nevadilo, byla vlastně doma, ale já soužití s nimi prostě nedával.
S tchyní se žít nedalo
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Tchyně byla doma generál, moje žena i tchán se jí už dávno podřídili. Mně to ale nešlo, nebyl jsem na nic takového zvyklý. Naši měli naprosto jiné a hlavně pohodové manželství. Tady všechno muselo být podle tchyně, jinak se dokázala tak pohádat, že se kolikrát ozvali i sousedi. Ona velela, jak máme vařit, jak se starat o syna, nadávala mi, že málo vydělávám. Když jsem chtěl jít občas s kamarády na fotbal nebo na pivo, mé ženě to nevadilo, ale tchyně udělala scénu. A žena se mě nikdy nezastala.
Vydržel jsem to s nimi rok a půl a pak jsem se prostě odstěhoval. Od ženy ani syna jsem pryč nechtěl, ale žít tam jsem už nedokázal. Bydlel jsem u kamaráda, který mi pronajal volný pokoj a zároveň jsem se snažil pro nás sehnat nějaký podnájem, ale mé ženě se nikdy nic nelíbilo. Nějakou dobu jsme žili od sebe, vídali se, ale bohužel to poměrně brzy začalo skřípat. Pochopitelně velkou vinu na tom měla i tchyně. Nakonec manželka podala žádost o rozvod. Nechtěl jsem o ně přijít, ale ona trvala na svém, tak jsem souhlasil.
O syna jsem přišel
Ovšem po rozvodu jsem přišel i o syna. Exmanželka mi ho odmítala dávat, i když jsem měl soudem určené dny, vždy si něco vymyslela. Posílal jsem jí peníze, ale kluka jsem neviděl. Občas jsem se s nimi snažil potkat někde venku, ale bylo to nanic. Žena byla už tak naočkovaná od tchyně, že se se mnou odmítala bavit. Tak jsem to nakonec vzdal. Na syna jsem platil až do jeho maturity, ale prakticky jsme se nikdy neviděli. Vím, že dnes je už ženatý, má dceru a já vnučku.
Nová rodina
Asi tři roky po rozvodu jsem poznal Alenu, o tři roky mladší, rozvedenou s malou dvouletou dcerou. Dali jsme se dohromady, po čase se vzali a já byl zase tátou, sice ne vlastního dítěte, ale s Verčou jsme si opravdu rozuměli a já ji mám moc rád. Po pár letech se nám narodila další dcera Amálka. Moje tři holky byly moje rodina, Verunce jsem dal i své jméno, ale její vlastní otec jí zůstal.
Naše manželství s Alenou je fajn, rozumíme si, máme se rádi. Holky už s námi nebydlí, mají každá svůj vlastní život se svými partnery. Vídáme se celkem často, navštěvují nás, také jezdíme společně na naši chalupu. Zkrátka na druhý pokus jsem získal rodinu, kterou jsem si vždycky přál mít.
Daří se nám i pracovně, já mám celkem úspěšnou IT firmu a Alena si vybudovala kosmetický salon. Finančně tak nestrádáme a věřím, že ani důchod nás nezaskočí, snižovat si životní úroveň nejspíš nebudeme muset.
Poslední dobou ale máme doma tak trochu dusno. Žena začala mluvit o tom, že až jednou nebudu, tak část majetku po mně zdědí i můj syn a naopak Verča, která není moje, nic nedostane. Přijde jí to prostě nefér. Já jí naprosto rozumím, ona jen chrání své dítě. A vlastně Verča pro mě znamená víc než vlastní syn. Znám ji od malička, vychoval jsem ji. Jenže o syna jsem přišel, a ne vlastní vinou. A to, že se se mnou nevídá, také není jeho vina. Sice je už dávno dospělý a mohl mě už mnohokrát sám kontaktovat. Jenže kdoví, co mu o mně kdysi napovídala má bývalá žena, a především bývalá tchyně. Dokážu si to představit.
Ale co s tím mám teď dělat? Mám syna jen tak vydědit, zbavit ho nároku na podíl z dědictví, protože o mě nejeví zájem? Přemýšlím, že se s ním spojím, abych vůbec poznal, jaký je. Ale zároveň se bojím, když mě odmítne.
Petr
Názor odbornice: Chcete-li kontakt, učiňte první krok
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Vážený Petře! Popisujete, jak jste získal vytouženou rodinu, i když to bylo až na druhý pokus. Váš dotaz se týká závěti, což není oblast, se kterou vám pomůže psycholog. V prvé řadě bych se tedy o konzultaci obracela k právníkovi. Ten vám pomůže udělat si jasno v tom, jak to s dědictvím chodí. Obávám se, že k vydědění syna totiž nestačí, že váš kontakt byl minimální.
Psychologická stránka příběhu spočívá ve vaší komunikaci se ženou Alenou i se synem. Ač je dospělý, nemyslím si, že byste měl čekat na to, až vás osloví on. Máte-li o kontakt s ním zájem, učiňte první krok. I tak je možné, že se kontakt se synem nemusí podařit obnovit, přece jen promeškaný čas nevrátíte. Alespoň si však budete moct říct, že jste se o kontakt se synem pokusil.
Druhá linie je komunikace s Alenou. Jakkoliv její důvody zahrnout svou dceru mezi vaše dědice (na úkor biologického syna) můžete chápat, nelze obcházet právo. A zde se opět dostáváme do pracovny právníka, kde by možná Alena mohla sedět s vámi, abyste si v klidu oba udělali představu, co možné je a co je naopak z říše nikdy nesplnitelných přání. Na závěr mám potřebu říct, že je moc dobře, že se svou závětí zabýváte. Svědčí to o tom, že vám není lhostejný osud vašich blízkých ani vašeho majetku.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 5. února 2018. Anketa je uzavřena.
