Jmenuji se Stanislav, je mi 55 let a se svou druhou ženou a dvěma dcerami žiji v Brně. Poprvé jsem se ženil ve dvaadvaceti, bral jsem si svou první lásku. Ona byla o dva roky mladší a čekala naše dítě. Byli jsme zamilovaní, bez peněz, ale plní ideálů.
Neměli jsme kde bydlet, tak jsme žili společně s jejími rodiči. Tchyně mě neměla ráda, dávala mi nepokrytě najevo, že jsem jejich jediné dceři zkazil život. Lenka byla sice vždycky na mé straně, ale věčné urážky a hádky s tchyní nás nakonec rozdělily.
Žena mi zabránila syna vídat
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Po dvou letech společného života jsem se odstěhoval. Bydlel jsem na ubytovně. S Lenkou jsme se vídali, jak to jen šlo, ale bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Ona byla pod velkým vlivem své matky a nakonec to dopadlo nejhůř, jak mohlo. Podala žádost o rozvod. Nic nepomohly moje snahy ji přesvědčit, dokonce jsem měl tenkrát šanci sehnat i byt, ale ona od rodičů nechtěla.
Rozvedli jsme se, soud mi vyměřil alimenty a styk s klukem. Jenže Lenka dělala všechno pro to, abych malého vídal co nejméně. Nepomohly moje prosby ani stížnosti. Úplně se zatvrdila. Tenkrát jsem udělal velkou chybu, vzdal jsem to. Posílal jsem peníze a svou první rodinu jsem vymazal ze svého života. Bylo mi šestadvacet, život jsem měl před sebou.
Nová rodina
Svou druhou ženu Markétu jsem poznal až o dalších pět let později. Po roce jsme se vzali. Za další tři roky se nám narodila první dcera a pět let po ní druhá. Teprve teď se svou druhou rodinou jsem poznal tu pravou rodinnou pohodu. Má žena je skvělá, nekonfliktní, tolerantní. Holky jsou taky moc fajn, nikdy příliš nezlobily a vrací nám to, co jsme do nich investovali – tedy hlavně lásku a maximum naší pozornosti.
I přesto, že jsem syna prakticky vytěsnil jak ze života, tak z hlavy, občas je mi líto, že jsem nemohl být u toho, když vyrůstal, dospíval. Nemohl jsem být na jeho svatbě, ani se pomazlit s prvním vnoučkem. Sice jsem ho celou dlouhou dobu neviděl, ale vím o něm i o své bývalé ženě. Syn s rodinou žije společně s ní v domě po jejích rodičích, oba už zemřeli. Lenka se nikdy nevdala, asi žádný chlap nevydržel s její matkou.
Moje žena od začátku ví, že mám syna, stejně tak holky vědí, že mají nevlastního bratra. Dřív často, teď spíš jen sporadicky, jsem od nich slýchal dotazy, proč se s ním nevídám, proč se nesnažím o kontakt. Když byl ještě malý, moc mi chyběl, ale neměl jsem téměř šanci. Pak jsem se zatvrdil, a jak roky plynuly, tak jsem si říkal, že kluk by mě ani nepoznal, taky kdoví, co mu o mně tchyně s exženou navykládaly. Třeba si myslí, že jsem o něj neměl zájem.
Syn mi vlastně chybí
Jenže poslední dobou na něj myslím dost často, říkám si, že je škoda, že mám někde syna, snachu, vnouče. Vždyť to malé dítě ani neví, kdo je jeho děda. Vlastně bude vyrůstat, aniž by mě poznalo. Tak nějak se mi začalo stýskat. Také mladší dcera tuhle přišla s tím, že ji štve, že svého bratra vlastně vůbec nezná, že je tetou a ani nemůže svého synovce vidět.
Tak nevím, jsem opravdu na pochybách, píšu si pro a proti – zda syna kontaktovat, nebo ne. Bojím se toho, že budu odmítnut. Nevím, co on o mně ví, jakou má o mně představu. Co když si třeba myslí, že už nejsem naživu? Přitom celá léta bydlím jen pár desítek kilometrů od něj...
Stanislav
Názor odborníka: Udělejte první krok
Dobrý den, Stanislave, nikdo vám nemůže říci, udělejte tohle nebo toto. Nikdo z nás neví, co je nejlepší v takové situaci. Ale pokud o kontakt se synem stojíte a nekontaktujete jej, tak by vás to mohlo v budoucnu mrzet ještě víc.
Podle toho, co píšete, vám nejspíše v oslovení syna brání strach z odmítnutí. Ten je přirozený. A možnost, že odmítnut budete, tu samozřejmě je. Máte rodinu, která vás jistě podpoří a ve které jste spokojený, takže nějaké to odmítnutí by jste mohl unést.
Až uděláte první krok, pak už bude na synovi, jestli bude chtít i on pokračovat v dalším poznávání. Pokud ne, pak je potřeba to respektovat, třeba časem změní názor. Možná však budete příjemně překvapen a vaše obavy se vůbec nenaplní a zjistíte, že syn po kontaktu s vámi také touží a chybíte mu.
Jestli je to možné a nepotřebujete od exmanželky kontakt na syna, doporučila bych vám, abyste první krok udělal sám. Přeji hodně síly,
Eva Belešová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 1. února 2016. Anketa je uzavřena.
