Příběh Tomáše: Manželka mého kamaráda po mně vyjela. Mám mu to říct?

Když jsme se s manželkou před pár lety přestěhovali do nového domu, nikoho jsme tu neznali. První, s kým jsme se sblížili, byl sousedský pár o pár let starší než my. On pohodář, se kterým jsem si hned sedl. Ona milá, společenská a veselá. Začali jsme se vídat pravidelně — grilovačky, výlety s dětmi, společné oslavy narozenin. Stali se z nás přátelé. Nikdy by mě nenapadlo, že právě sousedka bude důvodem, proč se cítím špatně.

Ale vezmu to od začátku. S kamarádem chodíme občas na tenis nebo na pivo. Je to jeden z mála lidí, u kterých mám pocit, že si na nic nehrají. Když má problém, řekne to. Když se mu něco povede, má radost i za ostatní. A o své ženě mluví pokaždé s respektem a láskou. Vždycky jsem si říkal, že mají vztah, který by si přál každý. A pak přišel ten den.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Šel jsem do obchodu, kde jsem vybíral dárek pro manželku k narozeninám. A náhodou jsem narazil na sousedku. Usmála se, objala mě, jako to dělá vždycky, a nabídla, že mi pomůže něco vybrat. Neviděl jsem na tom nic divného – známe se roky, děti spolu vyrůstají, trávíme společně spoustu času. Možná zná mojí ženu v něčem lépe než já.

Jenže když jsme stáli u regálu s parfémy, najednou se ke mně naklonila až moc blízko. Tak blízko, že jsem cítil její dech na krku. A pak mi k mému překvapení pošeptala do ucha: „Víš, že ti to hrozně sluší? Vždycky jsem si říkala, že jsi takový ten tichý typ, co má v sobě něco navíc.“

Zasmál jsem se. Myslel jsem, že jen žertuje. Jenže ona mi položila ruku kolem ramen, a než jsem se stihl nadechnout, přitiskla se ke mně ještě blíž a vyzvala mě: „Kdybys někdy chtěl… Nemusíme to nikomu říkat.“

Příběh Ireny: Zamilovala jsem se do mladšího kolegy, mám se rozvést?

Úplně jsem ztuhl. Zamumlal jsem něco, jako že už musím jít, a prakticky jsem utekl z obchodu jako malý kluk. V autě jsem se musel chvíli vydýchat. Ne proto, že by mě tak přitahovala, ale protože jsem věděl, že tohle je průšvih, ať už udělám cokoli.

Od té doby jsme spolu nemluvili. Do telefonu mi od ní přistály dvě zprávy. Jedna omluvná. Druhá ve stylu: „Doufám, že to zůstane mezi námi“. Neodpověděl jsem ani na jednu. Ale hlavně teď nevím, co dál. Jak se zachovat.

Na jednu stranu mám pocit, že bych to svému kamarádovi měl říct. Že si zaslouží vědět, co se děje za jeho zády. Na druhou stranu, jak mu to sdělit, aniž by si myslel, že jsem si to celé vymyslel? Nebo že jsem jí dal nějaký signál? A co když to jejich vztah úplně rozbije?

Nemůžu to říct ani své manželce. Ta by to vzala jako zradu od obou. A ještě by měla pocit, že jsem si to nějak užíval. A já nechci doma vyvolat žárlivou bouři kvůli něčemu, co jsem si nevybral. Takže to nosím v sobě. A pokaždé, když slyším, jak kamarád mluví o své ženě, jak ji obdivuje, jak ji má rád, je mi nanic. Protože vím něco, co on neví. A bojím se, že ať udělám cokoli, bude to špatně.
Tomáš

Názor psycholožky čtěte na další straně.