Jmenuji se Petr, je mi 48 let a jsem už deset let rozvedený. Žiji v rodinném domě na malé vesnici. Dům má dvě bytové jednotky, společný dvůr a několik nebytových prostor. Polovina domu je moje a druhou vlastní moji rodiče, kteří bydlí ve druhém bytě v domě. Rodiče jsou už dávno v důchodu, otci bude letos 78 let a maminka je o rok mladší.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Prakticky od rozvodu žiji v podstatě sám. S bývalou manželkou mám dvě dcery, se kterými mám pohodový vztah a pravidelně mě navštěvují. I se svými rodiči jsem měl docela pohodový vztah, ale to se zásadně změnilo asi před pěti lety. Do té doby stál náš domek na kraji obce, v podstatě bez sousedů. Pak si sousední pole koupil mladý pár a postavil si na něm domek. Domy jsou od sebe i tak vzdáleny asi třicet metrů a sousedí spolu tedy jen pozemky, které jak my, tak sousedé využíváme jako zahrady.
Otec je paranoidní
Už během stavby domu i při různých vyjádřeních k projektům sousedů se začal otec projevovat určitou zášť a ne zrovna milé komentáře k činnosti mladých sousedů. Vše vyvrcholilo při stavbě plotu mezi našimi pozemky, kdy soused postavil plot tak, že pletivo je přímo na hranici a pár centimetrů betonového základu tak zasahuje do našeho pozemku. Z mého pohledu banalita, nad kterou jsem mávl rukou. Pro mého otce to však byl čin úmyslné krádeže a od té doby začal souseda neustále obviňovat a pokřikovat na něj, že je zloděj.
Pokřikování a nadávky jsou v podstatě na denním pořádku, mého otce neodradí ani to, že svědky jeho počínání jsou i malé sousedovy děti. Mnohokrát jsem se ho snažil přesvědčit, a to mnohdy velmi důrazně, ať toho nechá a nevšímá si jich.
Žádné domluvy však nepomáhají, jen se jeho zášť navíc obrátila i proti mně. Obvinil mě už ze všeho možného, včetně toho, že usiluji o jeho život. Já jsem od rána v práci a vracím se až odpoledne nebo večer, takže ani netuším, co se tady vlastně odehrává. Čas od času mi to řeknou sousedi, když už je to opravdu nesnesitelné. Pochopitelně chtějí, abych s tím něco udělal.
Matka se už s otcovým chování smířila
Moje matka je pasivní a dělá, že otcovo chování ani nevidí, i když i ona si vyslechne spoustu urážek, tak se neodváží cokoli proti otcovi říct a udělat. Říká, že už to musí vydržet. Otcovo napadání se však neustále stupňuje, bohužel už nezůstává jen u slov, ale na řadu přišlo i házení různých předmětů na sousedův pozemek a dům. Já sám jsem ho při této činnosti neviděl a ani soused, zřejmě si dává pozor. Sousedé však několikrát zaslechli, jak jim něco dopadlo na střechu.
Mám obavy, že za otcovým chováním může být nějaká psychická nemoc, připadá mi totiž, že si z terorizování sousedů udělal náplň života. Jakákoli diskuze je nemožná, všechny argumenty obrátí proti mně a nic se nezmění. Konfliktů bylo za celou dobu už opravdu dost, asistovala u nich i policie nebo hasiči, dokonce to skončilo u přestupkové komise a otec platil pokutu, ale to ho ještě víc rozdráždilo. Policie prý sousedovi řekla, ať už je nevolá, protože s tím stejně nic neudělají.
Já si situaci vyřeším celkem jednoduše, už jsem se rozhodl, že se odstěhuji. Nic mě tu nedrží a nebaví mě pořád řešit problémy, které jsem nezpůsobil. Ale je mi jasné, že všechno se tím nevyřeší. Rád bych věděl, co může udělat člověk na mém místě. Jak můžu zabránit tomu, aby se otec úplně nezbláznil?
Jak můžu zabránit tomu, aby někomu neublížil? Co mají dělat sousedi, mají se smířit s každodenním urážením? Může se takové chování kvalifikovat jako nějaký zločin? A co když je to jen nemoc, kdo však donutí mého otce, aby se nechal vyšetřit, když ve všem vidí spiknutí a úklady proti němu?
Petr
Názor odbornice: Nechce si o problémech popovídat?
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Petře. Pozorujete změny v chování svého stárnoucího otce. Máte obavy, zda za jeho nepřátelským postojem k sousedům nestojí psychická nemoc. Zajímá vás, zda lze otcovo chování kvalifikovat jako zločin.
Poslední otázka by byla spíš na právníka, vidíte-li však výrazné a neustupující změny v chování otce, navíc příliš nezakotvené v realitě (nikdo další se sousedy v křížku není), možnost duševní poruchy zde bohužel je. Sebe pochopitelně zčásti odcloníte odstěhováním od rodičů. Jak však tušíte, záležitost samotnou to neřeší.
Jako variantu bych viděla nabídnout otci, zda by si o problémech se sousedy nechtěl s někým popovídat. Když by tuto možnost uvítal, máte napůl vyhráno. Odborník dokáže rozpoznat kontakt otce s realitou a nabídnout případné možnosti léčby.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 1. července 2019. Anketa je uzavřena.
