Jmenuji se Marek, je mi 47 let a jsem rozvedený. Se ženou jsem strávil dvacet let. I když naše manželství skončilo rozchodem, nemohu říct, že bych z něho měl nějaký špatný pocit. Dlouho nám bylo spolu dobře, vychovávali jsme dvě dcery, ale pak se něco pokazilo, přišly hádky, přestali jsme se na sebe těšit, neměli jsme si co říct.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskuzích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Nakonec jsme se rozhodli, že než abychom se začali nenávidět, raději se rozejdeme. To bylo před dvěma lety. Ani u mě, ani u ženy v tom nehrál roli nikdo třetí. Prostě jsme už spolu nechtěli být, ani kvůli dětem ne. V době rozvodu bylo dcerám třináct a patnáct let. Zůstali jsme přátelé, nemáme problém spolu komunikovat. Na dcery platím, podílím se i na hrazení dalších výdajů, jako jsou školy v přírodě nebo nákup dražšího oblečení.
S exmanželkou jsme se domluvili i na tom, jak se budu s dcerami vídat. Neměli jsme nějaké pevně dané termíny, prostě jak se nám a hlavně dcerám bude hodit. Mladší dceru vídám často, starší jen při oficiálních příležitostech.
Vůbec netuším, proč se se mnou odmítá scházet. Nevím, jestli mi dává za vinu, že jsme se s mámou rozešli. Když jsme se se ženou dohodli na rozvodu, holkám jsme to řekli na rovinu. Obě brečely, bylo jim to líto, ale po pár dnech pochopily, že je máme oba rádi.
S mladší dcerou se vídám často
Větší strach jsem měl o mladší dceru, byla vždy citlivější. Bál jsem se, že bude mít z našeho rozvodu trauma. Ale překvapila mě, vzala to, jak to je a nedávno mi dokonce řekla, že je spokojenější, když s mámou spolu nežijeme. Oceňuje, že se nehádáme, doma je klid a hlavně se vídáme mnohem víc, než když jsme společně bydleli. A je to fakt. Mám na ni teď víc času, když jsme spolu, věnuji se jí, podnikáme výlety, chodíme do kina, jezdíme na dovolené.
Jenže mě mrzí, že to vše podnikám jen s jednou dcerou. Jak by to bylo skvělé, kdyby s námi byla i druhá. A takto je to od začátku, od té doby, co jsem se odstěhoval. Nikdy se svou sestrou za mnou nepřišla, nenutili jsme ji. Přitom to zpočátku vypadalo, že se budeme vídat všichni tři. Domluvili jsme se a ona z toho na poslední chvíli vycouvala. Buď jí nebylo dobře, nebo měla hodně učení, pak že jde někam s kamarády a teď už se ani nenamáhá vymýšlet nějaké důvody. Řekne, že se jí nikam nechce.
Myslel jsem si, že jí vadí být společně i se sestrou, dříve byla mladší dcera ještě dost dětská, měla jiné požadavky, jak trávit čas se mnou než starší dcera. Dnes už jsou obě velké, jejich zájmy jsou prakticky totožné. Navíc holky si spolu rozumí. Ale na tom, že by s námi starší dcera někam vyrazila, se nic nezměnilo.
Nabízel jsem jí všemožné aktivity, zvu ji na oběd, večeři, nákupy, na návštěvu, na výlet, na výstavy, do kina, ale nikam se jí nechce. Tak se vídáme jen náhodou, když doprovázím mladší dceru a ona je doma, anebo při oficiálních příležitostech, jako jsou narozeniny a Vánoce.
Roli v tom nehraje ani to, že by jí vadila moje partnerka. Nežiji v celibátu, sem tam se s nějakou ženou sejdu, ale stálou partnerku, se kterou bych se vídal pravidelně, nebo s ní dokonce žil, vedle sebe nemám.
Už jsem o dceři mluvil i s bývalou ženou. Doufal jsem, že mi řekne, o co jde, kde je problém, případně, že dceři nějak domluví. Ale bylo to zbytečné. Řekla mi, že dcera je už téměř dospělá a ať ji nechám být a nijak na ni netlačím.
Marek
Názor odbornice: Nabízejte, ale netlačte
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Marku! Příběh, který popisujete, se po rozvodu rodičů stává žel poměrně často. Nemusíme ani najít konkrétního viníka v jednom z rodičů. Možná to je klišé, ale pro děti je ideálním řešením vyrůstat v úplné harmonické rodině. Cokoliv jiného je horší variantou. Volba partnerů, zda spolu budou nebo ne, je totiž na nich, dítě se ocitá v pasivní pozici. Ač nemá možnost do rozhodování rodičů mluvit (a nemá ji mít!), musí dál žít i po rozchodu. Některé děti se adaptují snáz, jiné hůře, své hraje také věk dítěte v době rozvodu, ale i schopnost rodičů dále komunikovat.
Vaše bývalá žena má pravdu v tom, že jisté stažení se je na místě. Je však také důležité, abyste starší dceři společný čas nepřestal nabízet. Měla by dostávat jasnou zprávu, že o ni stojíte. Bude na ní, zda nabídky využije hned či až za nějaký čas.
Jestli tomu rozumím správně, jsou vaše dcery již téměř dospělé. Setkávám se s tím, že se vztahy mezi rodiči a dospělými dětmi uklidní příchodem vnoučat. Obě strany zde vstoupí do nové role, která jako by napomohla nechat staré křivdy konečně být. Při svém nabízení společně stráveného času však nevystupujte a priori jako viník. Pokoušejte se jednoduše dát dceři najevo, že o ni stojíte a že respektujete její potřebu se s celou situací vyrovnat.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 14. května 2018. Anketa je uzavřena.
