Když byla ještě dítě, tak s ní nebyly žádné velké problémy. Je hodně společenská, veselá a taky sportovní typ, závodně plavala a přitom výborně zvládala i školu. Přijímačky na střední udělala bez velkých potíží, zaplatili jsme jí samozřejmě přípravku, to dneska dělá snad každý rozumný rodič.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Na střední škole se jí od začátku líbilo, sport sice z časových důvodů pověsila na hřebík, ale jinak vše klapalo až do třeťáku bez potíží. Posun nastal až loni na podzim, kdy si našla chlapce. Je to hoch z „lepší rodiny“, studuje soukromou vysokou školu, je od rodičů slušně zajištěn, má vlastní auto, byt a pěknou apanáž.
Dcera je z něj logicky celá pryč, zahrnuje ji luxusem, bere na výlety do zahraničí, kupuje jí pěkné věci a také jí letos v lednu, kdy měla osmnácté narozeniny, nabídl, aby bydlela u něj. Neviděli jsme to s ženou moc rádi, ale oba slibovali, že se dcera bude věnovat škole a nebude u přítele pořád, jeden dva dny v týdnu bude trávit doma s námi, abychom s ní měli stále kontakt a mohli na ni trochu dohlédnout.
Zpočátku to vypadalo v pohodě. Dcera zářila štěstím, ve škole docela prospívala a my se s manželkou začali smiřovat s tím, že nám prostě už odlétá z hnízda. Což, přiznávám, nás zasáhlo víc, než jsme čekali. Navíc jsme s tím počítali až mnohem později.
Příběh Aleny: Dělala jsem synovi i manželovi služku, moje trpělivost přetekla |
Jenže pak mi jednoho dne zavolala třídní profesorka dcery a zeptala se, jestli je jí už lépe a jak se zotavuje po operaci. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví, tak jsem jen neurčitě zabručel, že ano a rychle jsem se rozloučil. Samozřejmě mi došlo, že má dcera průšvih. Od osmnácti si smí oficiálně psát omluvenky sama, ale toto teda přehnala!
Věděl jsem, že ten večer zrovna má přijít domů, tak jsem o tom, co jsem zjistil, řekl ženě a dceru jsme posadili ke stolu a udeřili na ni, co to má znamenat. Samozřejmě z toho byla scéna. Plakala dcera i manželka, mně se třásl hlas, pro všechny to bylo ukrutně nepříjemné.
Dcera nám přiznala, že na školu poslední dobou dost kašle, že měl její přítel zkouškové, ale zkoušky měl brzy hotové, tak měl volno a oni dva spolu trávili čas mnohem zábavněji. Navíc se prý stejně ve škole učí jen samé kraviny, profesorům je docházka ukradená a na testy ona přece dorazí, tak o co jde. Osočila nás, že jsme proti ní zaujatí, že jí mluvíme do života a že ona sama ví nejlépe, co má dělat. Pak práskla dveřmi a byla pryč.
Žena mi vynadala, že jsem moc přísný a že holku už neuvidíme a bude to ještě horší. Jenže já nechci jen složit ruce do klína a koukat na to, jak si dcera ničí život. Chápu, že je zamilovaná a má jiné starosti, ale škola je holt škola a aspoň tu maturitu by si měla dodělat, pak ať si tedy dělá, co chce. Nejvíc mi vadí, že nám i ve škole lže. Že jí už nemůžeme věřit.
Nevím teď vůbec, co máme dělat. Na jednu stranu je dospělá, aspoň podle občanky, ale na druhou stranu je to naše dcera, navíc ještě studuje. Popravdě netuším, jak dlouho ještě studovat bude a zda se na školu nakonec nevyklašle, nebo ji odtamtud nevyhodí. Byla by to velká škoda, má ještě celý život před sebou. Problém je taky pokažená důvěra mezi námi. Dá se to ještě spravit?
Petr
Názor psycholožky čtěte na další straně.
