Na první pohled vypadá můj život jako dokonalý. Mám krásnou ženu, dvě roztomilé děti, dobrou práci, nedávno jsme se přestěhovali do nového bytu. I díky dědictví po rodičích jsme s manželkou oba finančně zajištěni, takže nemusíme mít existenční starosti. Přesto cítím nicotu hraničící až s vnitřní bolestí.
Prvně jsem si všiml změny, když mě přestaly zajímat sportovní výsledky fotbalového týmu, kterému fandím. Začalo mi být úplně jedno, jak si stojí v tabulce. Pak mě přestalo těšit i moje vlastní sportování a další koníčky. Dovolenou s rodinou jsem doslova protrpěl.
Manželka si všimla nějakých změn, ale namluvil jsem jí, že mě pobolívá zub. Nijak to nerozporovala a vzala to jako hotovou věc. Nevím však, jak dlouho s touhle výmluvou vystačím. Dobré je, že tím můžu na čas omluvit i výpadky v sexuální oblasti.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
V práci se ještě jakž takž dovedu přimět k nějaké plodné aktivitě, ale už nemám ty nápady, co jsem míval dřív. Kolega mi nedávno z legrace řekl, že už asi všichni stárneme, když jsem zapomněl na jeden termín, co jsme si domluvili. Aby bylo jasné, nejsme žádní starci, oběma je nám kolem čtyřicítky. Navíc mi to vtipné ani trochu nepřijde.
Nedovedu se ani na sebe naštvat, že jsem sklerotik. Chybí mi jakékoliv emoce, je mi to tak nějak jedno. Nic mě netěší, na nic se netěším, z ničeho se neraduji. Za měsíc mě čekají narozeniny a žena se mě ptala, co bych si přál. Jenže já o nic nestojím.
Můj život mi přijde marný a zbytečný, přestal jsem sledovat i zprávy, ani poslouchat oblíbenou hudbu už mě nebaví. Jediná chvíle, kdy se cítím ještě jakž tak ve své kůži, je za volantem. Tam se přepnu na svého autopilota, soustředím se jen na cestu před sebou a jedu.
Příběh Filipa: Necítím se na to, abych byl otcem. Přítelkyně je neoblomná |
Nechutná mi jíst, z alkoholu se mi dělá špatně, což je možná dobře, protože jinak by mě mohlo třeba napadnout zkoušet ty pocity přepít. Také špatně spím. Když už usnu, zdají se mi divné sny, hodně často katastrofické nebo s tematikou útěku, zmaru, nebezpečí. Ráno se budím skoro hodinu před budíkem a koukám do stropu, protože nechci budit ženu.
Nedovedu se s tím srovnat, nevidím žádné světlo na konci tunelu, mám pocit, jako by můj život skončil zaživa. Co s tím?
Vladimír
Názor psycholožky čtěte na další straně.
