Problém je v tom, že já ji mám vlastně pořád rád a myslím na ni víc, než bych si přál, jenže ten odchod byl moc bolestivý a mně se už jakž takž podařilo ho vstřebat.
Neodešla přímo s tím, že někoho má. Řekla mi, že si dáme pauzu, protože to už není ono. Jenže já už nějaký čas tušil, že s někým flirtuje a že už se asi nevrátí. Brzy se ukázalo, že nový vztah si po rozchodu našla – na rozdíl ode mne – až podezřele rychle.
Její stěhování z našeho společného pronájmu jsme oplakali oba. Přece jen pět let společného života není málo. Ale chtěl jsem se zachovat jako chlap, tak jsem nedělal dusno ani scény, prostě jsem uznal, že nemá cenu s tím bojovat. Rozhodla se a bylo to ložené.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jenže někde uvnitř mě to hodně zasáhlo. Víc, než jsem si byl ochoten přiznat. Nebyla to totiž první citová rána v mém životě. Bohužel jsem si prošel už dříve dost nepříjemnými chvílemi, a to ze strany mé vlastní rodiny.
Moje matka se v době, kdy jsem šel do puberty, rozhodla opustit mého otce, mne i mou sestru. Odstěhovala se do ciziny za novou láskou a nás ze svého života vyškrtla naprosto nekompromisně a bez debat.
Táta se z toho neoklepal doteď, i když je to už více než dvanáct let, já se sestrou jsme se spíše zatvrdili a rozhodli se, že nám už nikdo nikdy tak nesmí ublížit. Delší čas mi trvalo, než jsem si našel vyhovující vztah. Strach z opuštění a citové bolesti byl příliš velký, tak jsem s dívkami spíš jen tak chodil a spal, než abych s nimi plánoval život.
Moje expřítelkyně byla jiný případ. Byla to ta pravá. To o mámě samozřejmě věděla. Náš vztah byl naprosto otevřený, všechno jsme si říkali a ona také tvrdila, že si váží toho, jak jsem celou věc vzal dospěle a jak jsem se dokázal postavit na vlastní nohy i bez podpory matky.
Příběh Ely: Máme s kamarádem spolubydlení, on od toho čeká víc a chce sex |
Na náš vztah tato historie, aspoň podle mého názoru, neměla nějak zásadně negativní vztah. Sice jsem možná někde vzadu maličko cítil obavu z dalšího zklamání, ale přítelkyně mi celé roky nedávala žádné signály, že by jí něco vadilo nebo nevyhovovalo. Shodli jsme se na většině věcí, trávení volného času, financích… Bylo nám spolu dobře.
Chápu, že jsem nemohl nic dělat, když se jí líbil někdo jiný a chtěla to zkusit. Ale opět mě to hodilo někam, kam jsem myslel, že už nikdy nespadnu. Po našem rozchodu jsem se do nového vztahu nehrnul. Řekl jsem si, že radši budu sám, než se zase zklamat. A dost mě překvapilo, když mi moje ex napsala, že se chce vidět. Nevěděl jsem, jestli to vůbec chci. Bál jsem se, co bude.
Potkali jsme se na kafi a ona mi řekla, že nový vztah neklapl, byl to prý omyl. Údajně si uvědomila, že myslí stále na mě a na náš společný život, je jí líto, jak vše pokazila a chtěla by to vzít zpět. Neřekl jsem tak, ani tak. Dost mě to zaskočilo. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou. Ale teď nevím, jak se zachovat. Mám ji stále v srdci, ale co když to nevyjde a znova mě opustí? Další zklamání už prožít nechci.
Petr
Názor psycholožky čtěte na další straně.
