Příběh Honzy: Nevěra otce mi vzala iluze, nemůžu s ním ani mluvit

Myslel jsem si, že vztah mých rodičů je naprosto v pohodě. Sice už jsem pár let z domu, ale nic nenasvědčovalo opaku. Jenže se stala taková věc, že jsem otce načapal s milenkou a nedovedu se s tím srovnat. Tím i u mě skončil, nemůžu se s ním bavit a nedokážu mu odpustit.

Byla to taková hloupá situace, které jsem asi mohl předejít, ale jak říkám, prostě mě to nenapadlo. Bydlím docela daleko od svého rodiště, ale za našima se často vracím jen tak na návštěvu, popovídat, případně s něčím pomoci. Většinou je to tak, že si dáme dopředu vědět a já se stavím v domluvený čas. Ale stále mám svoje klíče a nikdy nevadilo, když jsem se zjevil jen tak bez ohlášení.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Až minule. Měl jsem pracovní cestu kolem, tak mě napadlo se stavit na „přepadovku“. Máma obvykle bývá odpoledne doma, ale tentokrát nebyla. Zato tam byl táta a dost si užíval s nějakou cizí ženskou v našem obýváku. Bylo to fakt hrozné. Chvíli jsem stál jako opařený ve dveřích a nedokázal jsem se hnout nebo něco říct.

Možná by si mě ani nevšimli, kdyby mi z úleku neupadly klíče na zem. Byl to fakt trapas. Ženská zaječela, táta na mě řval, ať vypadnu. To jsem taky udělal a jel domů jako zpráskaný pes. Chtělo se mi z otce zvracet. Jak to mohl mámě udělat?

Chápu, že po třiceti letech si už lidi můžou ve vztahu zevšednět, ale máma je nejhodnější ženská na světě, navíc je pořád moc hezká a taky má tátu opravdu ráda, to vím, to se prostě pozná. Myslím, nebo spíš doufám, že nic o jeho nevěře neví. Věřím, že by jí to zlomilo srdce.

Příběh Vladimíra: Dcera nám představila svého přítele, s manželkou jsme v šoku

Jenže teď jsem i já ten, kdo ji klame, protože jí to přece nemůžu říct. Nikdy bych si to neodpustil. Navíc jsem strašně naštvaný na otce, od té doby jsem s ním nemluvil a myslím, že to už ani nikdy neudělám. Volal mi, samozřejmě, ale já mu to nevzal. Nevím, o čem s ním mluvit. Pro mě skončil. A sotva se to někdy změní.

Vlastně teď vůbec nevím, jak se zachovat. Co budu dělat, až k našim dříve či později přijedu na návštěvu. Dokážu dělat jakoby nic? Mám vůbec dělat jakoby nic? Copak se nic nestalo? Stalo se a já cítím hanbu i vinu zároveň. Vím, že je to hlavně mezi nimi dvěma, ale jednou to vím a táhnu to za sebou jako balvan…
Honza

Názor psycholožky čtěte na další straně.