S mojí ženou jsme se poznali v Praze na vysoké škole. Začali jsme spolu chodit krátce před bakalářkami, magistra jsme si dělali už jako snoubenci a krátce na to jsme se vzali. Bydleli jsme v pronajatém bytě a snili o něčem vlastním, jenže na hypotéku jsme s absolventskými platy nedosáhli ani náhodou. Tak jsme nakonec byli docela rádi, když nám partnerčini rodiče nabídli, abychom si zrekonstruovali byt po babičce nedaleko jejich domu.
Znamenalo to sice pro nás oba dojíždění do práce, ale řekli jsme si, že to bude fajn, protože budeme blíž přírodě, dál od ruchu velkoměsta, a když časem přijdou děti, bude se hodit, že máme prarodiče nablízku. Byt byl navíc v poměrně slušném stavu, takže nám stačila jen nevelká půjčka ze stavebního spoření a šikovné ruce.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Vlastně docela idylka. Až na to, že se zakrátko do věci vložila tchyně. Už ve chvíli, kdy jsme začali plánovat rekonstrukci a vymýšlet, jak si to v bytě zařídíme, vetřela se na obhlídku a začala nám udělovat rady. „Tuhle podlahu si nedávejte, ta bude hned poškrábaná.“ „Cože? Vzorované dlaždičky? To se vám okouká!“ „Tyhle dveře tady si zazděte a vchod si udělejte tadyhle…“ No prostě ředitelka vesmíru.
Myslel jsem si, že to máme se ženou docela rozmyšlené, ale ona po nájezdu své matky začala vše měnit, přesvědčovala mě, že má máma vlastně pravdu, a vůbec byla z toho celá rozhozená. Jenže to byl jen začátek. Ukázalo se, že tchyně se vyzná nejen ve stavebnictví, ale také v péči o domácnost, gastronomii, psychologii a v dalších věcech.
Ze začátku jsem se snažil to nějak vstřebat a brát to tak, že matička si řekne své, odejde a my si to uděláme tak, jak jsme se domluvili. Ovšem zakrátko se ukázalo, že moje žena nedovede své matce v ničem oponovat. Prostě jí na všechno jen kývne a poslechne ji na slovo. Když jsem jí řekl, ať se vzpamatuje, že je dospělá a ne malé dítě, tak se akorát urazila.
Příběh Pavla: Tchyně si hraje na influencerku, na sítích ukazuje moje děti |
Zjistil jsem navíc, že u nich v rodině už je to tak ložené. Tchán, ten chudák, nerozhoduje vůbec o ničem, ani o tom, na co se bude večer koukat v televizi, ale radši mlčí, než by měl doma zle. Švagr, ten se odstěhoval do Londýna, asi aby byl z dosahu té toxické ženské. A my se ženou jsme jako trubky spadli do pasti.
Nehodlám to ale řešit jako tchán, na mlčení mě neužije a o tom, jaké budu mít v bytě dlaždičky, si chci rozhodovat sám, tedy spolu s manželkou. Ale ona na nějakou emancipaci a odtržení od pupeční šňůry zrovna nevypadá. Občas se dokonce staví na stranu matky, když se v něčem nemůžeme shodnout, a nestojí si za svým názorem.
Já jsem z toho teda dost otrávený, protože byt je to sice hezký, ale aby naše pěkné bydlení bylo vykoupeno tím, že máme tchyni a její rady neustále za zadkem, to není scénář, který já preferuji. Už se nám málem navezla i do plánované dovolené, ale to se mi zatím povedlo odvrátit. Na ženu se ale do budoucna nemůžu spolehnout. Jak to udělat, aby obě pochopily, kde jsou hranice?
Jaromír
Názor psycholožky čtěte na další straně.
