Když jsme se seznámili, táhlo nám oběma na třicet let, takže jsme se docela brzy shodli na tom, že chceme založit rodinu. Většina našich přátel už děti měla a nám to přišlo docela logické uzavření jedné kapitoly života a otevření té další, rodinné.
Naštěstí jsme nemuseli řešit problémy s bydlením, získali jsme z dědictví starší dům po mé babičce i s velikou zahradou. Stal se nejen naším útočištěm, ale taky tak trochu mým koníčkem a projektem, kde trávím většinu volného času. Baví mě to a mám radost, když vidím, jak to tady za ty roky prokouklo.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Mezitím se nám narodily dvě děti, staršímu synovi je sedm, dcerce bude pět let. Manželka se po mateřské dovolené vrátila do práce. Nežijeme si špatně, co ušetříme, to dáme do renovace bydlení, také šetříme dětem a snažíme se jim dopřát kroužky a jinou zábavu.
Vlastně jsme taková docela normální rodinka, až na to, že moje žena se mnou před lety přestala spát. A to doslova i v sexuálním smyslu toho slova. Začalo to v době, kdy byl syn ještě malý a kdy se narodila dcera. Tehdy moje žena usoudila, že bude lepší, když bude spát v jednom pokoji s dětmi. Vysvětlila mi, že v pokoji pro hosty se vyspím lépe a nebude mě s dětmi rušit.
Bral jsem to z její strany jako starostlivost a ochotně se odstěhoval do pokoje pro hosty. Jenže je to už pět let, děti už mají svůj pokojíček, a já stále zůstal ve „vyhnanství“. Navrhoval jsem ženě, že se vrátím do ložnice, jenže jsem nepochodil. S úsměvem mi vysvětlila, že bude lepší, když to necháme tak, že by jí vadilo moje chrápání a potřebuje se vyspat, protože vstává brzo s dětmi, které vozí do školy a školky, a že je teď moderní mít oddělené ložnice.
Příběh Martina: Žena mi řekla, že je konec, ať se odstěhuju. Nechápu proč |
No, možná to moderní je, zkoušel jsem si o tom i něco načíst, jenže všude se píše, jak se doporučuje, aby se manželé navzájem ve svých pokojích navštěvovali a udržovali intimní vztah. Upřímně, mezi námi už žádná intimita dávno není, ani si nepamatuji, kdy jsme se naposledy s manželkou milovali. Řekl bych, že od narození dcery už na to nedošlo…
Moje žena je neustále buď unavená, nebo na ní něco leze, nebo chtějí děti spát u ní v ložnici, nebo jsou nemocné, nebo tak něco. Už jsem se úplně přestal snažit dobývat se do jejího pokoje, protože každé další odmítnutí je nepříjemné a vlastně i ponižující. Nebudu se rozepisovat, jak sexuální frustraci řeším. To asi v tuhle chvíli není podstatné, ale dostávám se do situace, kdy řeším dilema. Rozvádět se nechci, jak už jsem psal výše, ale tenhle typ soužití mi stále víc a víc vadí. Co mám podle vás dělat?
Jirka
Názor psycholožky čtěte na další straně.