S manželkou jsme se seznámili před pěti lety na jedné firemní akci. Okamžitě mě dostala – byla krásná, sebevědomá, měla styl a přesně věděla, jak zapůsobit. Tehdy jsem si říkal, že to bude spíš krátká známost, ale nějak jsme si sedli víc, než jsem čekal.
Po roce jsme spolu začali bydlet a relativně rychle přišla svatba. Měl jsem byt na hypotéku, takže bylo logické, že půjdeme ke mně. Ona měla cit pro detail, všechno doma vyladila, nakoupila nové věci, předělala kuchyň. Byt najednou vypadal jako z katalogu. Něco platila ona, ale většinu jsem táhl já. Nevadilo mi to, bral jsem to jako investici do společného života.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Oba máme slušnou práci, nikdy jsme se vyloženě neomezovali. Restaurace, víkendové pobyty, dražší oblečení, prostě standard, na který jsme si zvykli. Já většinou platil víc, ale přišlo mi to normální.
Pak přišla dcera. Nechci, aby to znělo špatně. Mám ji rád, ale je hodně náročná. Špatně spí, vyžaduje neustálou pozornost a moje manželka se rozhodla, že pro ni chce jen to nejlepší. A tím myslím opravdu to nejlepší. Žádné obyčejné věci, všechno musí být nové, značkové, ideálně doporučené nějakým „expertem“ z Instagramu.
Náš život se dost změnil. Manželka je doma, takže jsme přišli o jeden příjem. To jsem čekal. Co jsem ale nečekal, je, že výdaje půjdou tak brutálně nahoru. Kočárek za desítky tisíc, designový nábytek do dětského pokoje, soukromé kurzy pro mimina… a teď už se řeší i výběrová školka.
Příběh Jaromíra: Život mé ženy řídí její matka, moje názory nikoho nezajímají |
Do toho mi manželka začala naznačovat, že bychom měli vyměnit byt za dům. Prý kvůli malé, aby měla zahradu. A taky že bych měl uvažovat o lepším autě, protože „rodina si zaslouží bezpečí a komfort“. Jenže já už začínám být nervózní.
Zatímco dřív jsme žili ve dvou ze dvou platů, teď všechno stojí na mně. A i když vydělávám slušně, začínám mít pocit, že jen hasím výdaje. Úspory se tenčí a já si poprvé uvědomuju, jak křehké to celé je. Nejhorší je, že si nejsem jistý, jestli jsme si tohle vůbec někdy pořádně vyjasnili. Každý z nás má asi úplně jinou představu o tom, co je „normální život“.
Stojím na rozcestí. Neplánuju se rozvádět. Mám svou ženu rád a chci být dobrý táta. Ale zároveň mám pocit, že se na mě valí něco, co nemám úplně pod kontrolou. Bojím se, že pokud to takhle půjde dál, skončíme ve finančních problémech – nebo se to začne rozpadat mezi námi.
Lukáš
Názor psycholožky čtěte na další straně.
