Nejsme přitom ani nějak extra staří, klasicky nám táhlo na třicítku a oba jsme teprve sbírali pracovní zkušenosti, protože jsme byli pár let po vysoké škole, kde jsme se také seznámili. Mám takový dojem, že kdyby všechny kamarádky mé ženy už neměly děti nebo nebyly těhotné, tak se to tak neřešilo, ale prostě si umanula, že teď je ten pravý čas.
Měl jsem dost těch nekonečných hádek a rozmíšek, které většinou končily slzami, tak jsem nakonec souhlasil, i když moje představa byla jiná. Kdo se ale někdy dohadoval se ženou, která se rozhodla hnízdit, ten ví, že to nemělo cenu a bylo jen otázkou času, kdy ustoupím.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Nejdříve to bylo docela fajn, nebudu zastírat, že snažení se o miminko má nesporné kladné stránky, ovšem ukázalo se, že to nějak nejde. Každý měsíc moje žena oplakala nástup menstruace, pro jistotu si domů nakoupila těhotenské testy, všelijaké vitaminy a suplementy, nepila alkohol, prostě úplně se do toho položila.
Já to bral tak, že příroda si sama řekne, ale ona z toho byla čím dál více hotová, už mě chtěla honit na spermiogram a kdesi cosi. Pak ovšem přišel den, kdy mi radostně poslala do práce fotku pozitivního těhotenského testu. Hurá, řekl jsem si, konečně bude klid.
Těhotenství bylo docela v pohodě, žádné zdravotní komplikace, jen občasné kolísání nálad, ale to se prý stává, však hormony jsou v plné akci. Na porod se žena svědomitě připravovala, dokonce jsem ji musel doprovodit na přípravný kurz, ať prý vím, co mě čeká. No, že by mě to nějak extra připravilo, to bych neřekl, ale porod jsme všichni nakonec přečkali ve zdraví a za pár dní jsem si holky dovezl domů.
Příběh Jany: Nejsem si jistá, kdo je otcem mé dcery. Manžel o nevěře neví |
Teď už to bude pohoda, doufal jsem. Manželce zpočátku pomáhala s miminkem tchyně, ale po nějakém čase musela odjet, ale kojení šlo jako po másle, dcera prospívala, jen manželka nejevila známky velké spokojenosti. „To je šestinedělím, to přejde,“ chlácholili mě zkušenější kamarádi. No, nepřešlo.
Manželka je neustále s nervy na huntě, přitom je vše v pořádku, holky jsou obě zdravé a fit. Na léto jsme se přesunuli na chalupu, aby byly na čerstvém vzduchu, já částečně pracoval z domova, ale přece jen si práce dost často žádala mou přítomnost. Teď už jsme zase doma, já přes den v práci, ale z ní letím hned domů. Přesto je stále něco špatně.
Buď malá málo spí, nebo moc spí. Má zaražené prdíky, nebo náznak rýmičky. Venku je moc zima, nebo moc teplo. Já se hloupě vyptávám, nebo se vůbec nezajímám. Nevím, co dělat. Snažím se být nablízku, nápomocen, koupu, vozím, houpu v náručí. Ale pořád jsou tu nějaké slzy nebo výčitky. Manželka je na nervy, přijde mi, že se ani o nic nezajímá, jen je stále rozladěná.
Vážně si kolikrát říkám, že se ani netěším domů, protože zase bude nějaký problém. Přitom se dohromady nic neděje, zdraví nám slouží a dcerka je krásná a prospívá. Nechci se rouhat, že jsme si ji ještě neměli pořizovat, jsem rád, že ji máme, dýchal bych pro ni, ale je mi smutno z toho, co se děje s naším vztahem. Ženě vůbec nerozumím a ona nerozumí mně. Je to tak už napořád?
Jirka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
