Po pěti letech chození jsme se vzali. Měli jsme jen malou svatbu se svědky a pár hosty, ani jeden nejsme na velké akce. A taky jsme nechtěli vyhazovat peníze. Naskytla se nám možnost zrekonstruovat starý byt po mé pratetě, tak jsme se do toho pustili. Oba jsme měli něco našetřeno, vzali jsme si půjčku a hodně věcí jsme si udělali sami. Plánovali jsme totiž rodinu, tak jsme to doma chtěli mít hezké.
Jenže pak to začalo skřípat. Mojí ženě se nedařilo otěhotnět, každý další měsíc, kdy to dostala, jsme si prošli slzavým údolím. Absolvovali jsme spoustu vyšetření, která neukázala nic zásadního, ale prostě to nešlo. Už jsme začínali uvažovat o umělém oplodnění, když se zadařilo. Bylo to jako vyhrát v loterii.
Manželka měla rizikové těhotenství, ale všechno šlo dobře a dva dny před termínem se nám narodila krásná a zdravá dcera. Tušil jsem, že se s jejím příchodem do našeho života hodně změní, ale že těch změn bude tolik a budou tak obrovské, to jsem si nějak nedovedl představit.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Nejdřív měla žena problém s kojením, dcera nepřibírala, hodně plakala, tedy plakaly vlastně nakonec obě. Pak malá dostala rýmu a potom zase celé týdny trpěla na větry, to už jsem skoro plakal i já. Kdykoli jsem přišel z práce, našel jsem doma ženu jako hromádku neštěstí, která mi odevzdala brečící mimino, ať ho zkusím uklidnit, že už neví, co s tím. I to však nakonec nějak přešlo.
V podstatě jsme přitom neměli žádné zásadní potíže. Já chodil do práce, ale snažil jsem se od začátku ženě se vším pomáhat. Pro nás oba to bylo všecko nové, navíc ani jeden nemáme nablízku rodiče – moji zemřeli a tchyně se odstěhovala do zahraničí a o dceru ani vnučku se nezajímá – tak jsme byli na všechno sami. Ale zvládli jsme to a já si myslel, že jak bude malá starší, že to bude jen a jen lepší.
Jenže není. Moje žena se na mateřské hrozně trápí a psychicky to s ní jde s kopce. Každá maličkost ji rozčílí nebo rozpláče. Neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane, jak se říká. Pořád mi něco vyčítá, i když si myslím, že se fakt hodně snažím. Z práce chodím rovnou domů, i když se mi někdy ani moc nechce.
Příběh Václava: Přítelkyně si myslí, že jsem čtenář myšlenek. Už mě to zmáhá |
Je to totiž docela peklo. Doma blázinec, všude všecko rozházené (dceři je rok a půl, takže neustále něco kramaří). Žena rozcuchaná, vzteklá, nespokojená a pořád tak nějak nenaladěná. Když se zeptám, co bude k večeři, tak se na mě podívá jako na vraha. Neřekne mi ale, že mám třeba něco koupit nebo udělat.
Už jsem z toho dost otrávený, takhle jsem si to nepředstavoval. Přišla mi vždycky jako pohodářka a holka do nepohody a teď jí rozhodí úplné hlouposti. Myslel jsem, že by jí přišlo vhod jet někam na dovolenou nebo na hory, ale to ji prý ani nenapadne, jen by tam malá nastydla a co tam jako bude dělat, dívat se na to, jak jiní lyžují a baví se? Byla z toho zase hádka na hodinu.
Nevím vůbec, co s tím. Chci zpátky tu holku, co jsem si vzal a která se na mě usmívala a která nepokládala každý můj názor nebo nápad za nesmysl. To už takhle bude pořád, nebo můžu doufat, že až se vrátí do práce a malá půjde do školky, že se to zlepší?
Josef
Názor psycholožky čtěte na další straně.
