Příběh Petra: Dcera se po rozchodu nastěhovala domů. Nevím, jak dlouho to dáme

Když jsem si představoval, jaké to bude, až děti vylétnou z hnízda, viděl jsem před sebou docela idylický obrázek. Já a manželka, konečně sami, víc klidu, víc času na sebe, víc prostoru v bytě. Jenže realita je docela jiná.

Dcera se po pěti letech rozešla s přítelem, se kterým bydlela, a vrátila se domů. A já mám pocit, že jsme se ocitli zpátky v době, kdy jí bylo sedmnáct. Samozřejmě jsme ji nechtěli nechat na holičkách. Vlastní bydlení si dovolit nemůže, v práci má sice celkem slušný plat, ale ne takový, aby utáhla nájem v našem městě sama. Tak jsme jí s manželkou řekli, že může být u nás, dokud se z toho všeho nevzpamatuje.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Jenže náš byt má tři pokoje. A ten, který býval její, jsme si za ty roky přetvořili v takový náš malý azyl. Manželka tam má šicí stroj a hromadu látek, já zase pracovní stůl, kde si hraju se svými modely letadel. Když si lezeme na nervy, jeden z nás se tam prostě uklidí a je po problému.

Teď to je však minulost. Museli jsme pokojík vyklidit. Bydlí tam dcera a my dva se večer zase tísníme v obýváku u televize, jako za starých časů. To by ještě šlo. Horší je, že se s dcerou vrátila i spousta věcí, na které jsem už dávno zapomněl. Třeba že neumí zavřít skříňku v kuchyni. Nebo že její oblečení má tendenci migrovat po celém bytě. Nebo že její nálady se mění rychleji než počasí v horách.

A pak jsou tu peníze. Domluvili jsme se, že nám bude přispívat na domácnost. Jenže každý měsíc slyším tu samou písničku: „Tati, já ti to dám příští týden.“ Zajímavé je, že na víno s kamarádkami má vždycky.

Příběh Vladimíra: Dcera nám představila svého přítele, s manželkou jsme v šoku

Někdy si říkám, že její bývalý musel mít svatou trpělivost. A pak mě hned napadne, že tohle bych si myslet neměl, protože je to přece moje dítě a teď nemá zrovna hezké období. Jenže když vidím, jak celé dny leží v posteli, kouká do mobilu nebo brečí u seriálů, začínám být zoufalý.

Manželka to řeší tak, že ji utěšuje, vaří jí její oblíbená jídla a říká, že to přejde. Já se snažím být trpělivý, ale někdy mám chuť vzít klíče od auta a odjet někam hodně daleko. Třeba na týden. Nebo na měsíc.

Dcera je jinak hodná holka. Jen je teď úplně rozhozená. Přibrala, přestala se malovat, chodí doma v teplácích, které pamatují ještě její střední školu. A já se bojím, že pokud se z toho rychle nedostane, zůstane u nás ještě roky. A to mě děsí.

Ne proto, že bych ji neměl rád. Ale protože jsem si myslel, že už jsme si s manželkou ten náš klid zasloužili. Že si konečně odpočineme a budeme jen relaxovat u koníčků. Místo toho máme doma dospělou ženu, která se chová jako puberťačka. A já nevím, jak dlouho to ještě zvládneme.
Petr

Názor psycholožky čtěte na další straně.