Začnu od toho, že jsme z naší rodiny na světě už jen my dva, protože naši rodiče a prarodiče již nežijí. Mně je čtyřicet pět let, bratr je ještě o deset let starší. Nikdy jsme neměli úplně skvělé vztahy, ale víceméně jsme spolu vycházeli. Zejména, když ještě žila naše matka.
Ta bohužel před třemi lety odešla za tatínkem a my tu zůstali jen sami pro sebe. Máme samozřejmě rodiny, já ženu a dvě děti, bratr se před časem rozvedl, ale už tři roky žije s jednou paní, která se k němu nastěhovala. Bydlíme docela daleko od sebe, každého z nás osud zavál do jiného kraje, ale dříve jsme se celkem navštěvovali a také si telefonovali.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Problémy však začaly právě v době, kdy si bratr našel novou známost. Mnohem méně se chtěl vidět, ani telefonáty mi kolikrát nebral s tím, že nemá moc času. Když zemřela maminka a řešilo se dědictví, zjistil jsem, že jeho partnerka se na můj vkus příliš vkládala do dědického řízení a nakonec došlo k tomu, že mne osočila, že chci bratra připravit o majetek.
Není to samozřejmě pravda, maminka už po smrti našeho otce uspořádala všechno tak, abychom se právě po jejím odchodu nemuseli nějak handrkovat nebo dohadovat, a nakonec si myslím, že ze všeho můj bratr vyšel ještě lépe než já. Což jsem neřešil, bral jsem to jako matčino výsostné rozhodnutí, navíc si nemohu stěžovat, vede se mi dobře a nejsem typ, co by se přel kvůli majetkům a vnášel kvůli tomu do rodiny nelad.
Bohužel bratr, podle mého pod vlivem své partnerky, má za to, že byl nějak omezen na svých právech, a protože jsem mu odmítl na účet převést jistý obnos, jelikož se jedná o moje vydělané peníze, nikoli o součást dědictví, tak se mnou úplně přestal komunikovat. Dřív jsme se vídali na svátky, narozeniny, nebo třeba i o dovolené. Teď už mi nepřijde ani SMS.
Moje žena říká, že si z toho nemám nic dělat, že mám rodinu a vím, že jsem nikomu nic špatného neudělal, ale mě to doopravdy mrzí a je mi líto, že jsem asi bratra navždy ztratil. Je to o to bolestnější, že je to můj starší bratr, který mi vždy býval vzorem a inspirací, teď však vidím, jak se změnil, a to k horšímu. Nevím, co s tím dělat, žena mě zrazuje, ať se ho nedoprošuji nebo mu nenabízím nějaké urovnání, ale já nebudu mít klid, dokud se to nevyřeší.
Jaromír
Názor psycholožky čtěte na další straně.