„Mami, já tam nechci.“ Můj prvňáček se před třídou rozplakal a druhý den odmítl jít do školy.
Když šel syn do předškolní třídy ve školce, začala jsem se vlastně připravovat na první školní den a spolu se mnou celá rodina. V létě přípravy plně vrcholily, uznávám, že jsme tím doma žili. Asi nejen proto, že syn je vytoužený jedináček…
Matěj se do školy těšil, pořád stál před zrcadlem s aktovkou na zádech, vyndaval a zandaval do ní penál a připravené sešity. Hra na školu byla v té době jeho oblíbenou činností. Absolutně mě tedy nenapadlo, že hned první den budeme řešit, jestli ho vůbec dokážeme dostat do třídy!
Deníčky na eMimino.czTisíc lidí, tisíc různých příběhů. Přečtěte si osobní deníčky ze života uživatelů eMimina |
Ještě ráno bylo všechno v pořádku. Matěj vyskočil z postele dávno před budíkem a vytáhl i nás. Po snídani jsme jej vyfotili, jak opouští dům, a to se ještě usmíval, fotka je mým důkazem. Ještě že ji mám, protože to, co následovalo, bych neodhadla ani ve snu, jak se říká. Cestou ke škole mi vyprávěl, vedle koho by chtěl sedět, úsměv od ucha k uchu. Nervozní jsem byla já, ale na něm ani špetka obavy, strachu, nervozity z nového.
Kdy se to zlomilo? Mnohokrát jsem si to posléze přehrávala. Ten zlom přišel až před třídou. Najednou se mě chytil za ruku a nechtěl pustit. Nejdřív mi to vůbec nedošlo, prostě jeho „tlapka“ v mé ruce, nic, na co bych nebyla zvyklá. Kolem nás šrumec, hodně dětí, rodičů, hluku, všichni někoho zdravili a fotografovali se. Tak se mě prostě chce držet, aby se neztratil, říkala jsem si…
Jenže když nastal čas, abychom se rozloučili, Matěj se rozplakal. Co rozplakal? Propukl v nezvyklý, ale opravdový, pláč. „Mami, já tam nechci. Pojď se mnou domů,“ opakoval pořád dokola téměř nesrozumitelně, utopený v slzách. Snažila jsem se ho uklidnit, jak jen jsem mohla. Říkala jsem, že za chvíli přijdu, že paní učitelka je hodná a že ve třídě má kamaráda ze školky. Nic nepomáhalo. Čím víc jsem mluvila, tím víc se ke mně tiskl. Nakonec ho paní učitelka vzala za ruku a já odešla. Ještě na chodbě jsem ho slyšela plakat.
Byla jsem jak opařena a cítila jsem se pod psa. Koukala jsem na usměvavé rodiče, jejichž děti vběhly do třídy bez jediného ohlédnutí a říkala jsem si, kde jsme sakra udělali chybu. Ve školce nikdy problém s odloučením neměl. Chodil na kroužky, spal u babičky, bez nás zvládl i několikadenní školku v přírodě. Do školy byl podle učitelek připravený a o odkladu jsme nikdy ani neuvažovali. Nechápala jsem...
Když jsem si pro něj přišla, neplakal. Myslela jsem si, že máme nejhorší za sebou. Jenže sotva jsme vyšli ze školy, řekl mi: „Já už tam zítra nepůjdu.“
Doma se jeho nálada ještě zhoršila. Nemluvil, aktovku odnesl do pokoje se slovy, ať ji někam schovám. Když jsem se ptala, čeho se bojí, nedokázal mi odpovědět. Chvíli říkal, že je ve škole moc dětí. Potom že neví, co má dělat. Pak že se bojí, že pro něj nepřijdu. Nakonec jen opakoval, že se mu tam nelíbí a že tam prostě už nikdy nepůjde.
Večer dlouho nemohl usnout. Několikrát se mě zeptal, jestli musí druhý den opravdu znovu do školy. To už jsem byla prakticky na dně z celého dne, vyčerpaná, unavená, nervózní. Manžel byl kategorický, říkal, že z toho nesmíme dělat velkou vědu a že si musí zvyknout. Já jsem naopak měla pocit, že když ho budu nutit, může se jeho strach ještě zhoršit.
Druhé ráno? Katastrofa! Matěj odmítl vstát z postele. Když jsem mu přinesla oblečení, schoval se pod peřinu. Potom začal říkat, že ho bolí břicho a že je mu špatně. Chvíli jsem dokonce přemýšlela, jestli opravdu není nemocný. Nebylo snadné ho z postele dostat, ale podařilo se. Celou cestu brečel a před školou mě prosil, ať ho vezmu domů. Docházela mi trpělivost.
Milion otázek v hlavě: Mám ho ve škole nechat, i když tak pláče? Mohu v této situaci ustoupit a nechat ho doma? Za kým mám jít pro pomoc, protože tentokrát své dítě nechápu a vůbec mu nerozumím? Co když školu psychicky ještě nezvládá a prostě není připravený? Nebo je taková reakce u prvňáků normální a za pár dní sama odezní?
Názor psycholožky čtěte na další straně.
