Nedávno jsem si zde přečetla příběh čtenářky, která si posteskla, že jim dcera s manželem brání ve styku s vnoučaty. Je to smutné a paní to vůbec nepřeji, ale já si v tu chvíli říkala, že bych si to s ní na chvilku vyměnila. Mám naopak toho babičkování už plné zuby.
Jsem už skoro deset let vdova, manželovi hodně pozdě přišli na rakovinu slinivky a během několika měsíců jsem o něj přišla. Dlouho jsem si zvykala, že už vedle mě není, prožili jsme spolu krásný život, vychovali dvě dcery.
Ještě pár let po jeho smrti jsem chodila do práce, ale teď už jsem v důchodu. Do penze jsem nastoupila krátce před porodem své mladší dcery, říkala jsem si, že bude určitě potřebovat, abych jí v těch prvních týdnech či měsících občas pomohla. Ovšem ona moji pomoc potřebuje neustále.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Mám dvě dcery. Starší bylo před měsícem 42 let, je vdaná, má už osmnáctiletou dceru a s rodinou bydlí na Slovensku. Dříve, než se mladší dceři narodil syn, jsme se vídali alespoň čtyřikrát do roka, teď už na to není čas, ale jsme v kontaktu aspoň přes Skype a o Vánocích, kdy za mnou pravidelně jezdí.
Druhá dcera je o dva roky mladší a s přítelem mají spolu pětiletého syna, bydlí ode mě zhruba 20 kilometrů.
S oběma dcerami jsem vždycky měla hezký vztah, i ony dvě si docela rozuměly, dokud tedy žily doma, teď spolu nemluví. Každá je jiná, starší byla vždy samostatnější, průbojnější, měla jsem kolikrát pocit, že se narodila na šťastné planetě, jak jí spousta věcí vycházela, hlavně má skvělého muže, svou první lásku.
Mladší dcera sice nebyla žádné ořezávátko, uměla se prosadit, ale tolik štěstí jako sestra nemá. Nedaří se jí hlavně ve vztazích. Krátce po 21. narozeninách se seznámila s mužem starším o deset let, rozvedeným se dvěma dětmi. Byli spolu skoro deset let, jejich vztah ztroskotal především na tom, že on odmítl mít další děti, což začal tvrdit až zhruba poslední rok.
Dcera se z rozchodu hodně dlouho vzpamatovávala a tehdy se na mě dost upnula, já už byla sama, tak jsem jí ráda otevřela svou mateřskou náruč.
Veškerá starost o syna je na dceři
Za další zhruba dva roky poznala svého současného přítele, jsou spolu už sedm let a mají syna. Její přítel je o osm let starší, také už jednou ženatý byl, ale děti s první ženou neměl.
Žijí spolu v jeho domě, dceři tam nepatří vůbec nic, a nejspíš nikdy ani patřit nebude. On se odmítá ženit, prý už si to jednou vyzkoušel. Ani finančně to s ním dcera nemá nijak jednoduché, on prý financuje bydlení, takže všechno další včetně výdajů za jídlo, domácnost, syna je už na ní.
Příběh Lídy: Snacha bere jako samozřejmost, že jí pomáhám s dětmi i úklidem |
Dcera pochopitelně jede na doraz. On má syna rád, věnuje se mu, ale že by přispěl na výdaje kolem něj, zajímal se, co kluk potřebuje, to ne, o to všechno se musí starat dcera. A ona je příliš hrdá na to, aby si mu říkala o peníze. Takže chodí za mnou a já vždycky pomůžu.
Postupem času už to však dospělo do stadia, že dcera se mnou řeší naprosto vše, o všem kolem svého syna se radí se mnou, jeho otce naprosto vynechává. Prý ho to nezajímá, starat o kluka se má ona, on má dost své práce.
Oni vlastně dohromady jako rodina vůbec nefungují, na výlety, na dovolené, do heren, na hřiště, k doktorovi, na nákupy oblečení pro kluka jezdím s dcerou já. Už jsem jí kolikrát říkala, ať se snaží svého přítele zapojit, ale on prý o to nestojí a ona se ani nenamáhá ho přesvědčovat. Prý je to se mnou jednodušší.
Jenže já taky nemusím být u všeho, nehledě na to, že dcera mě vždy postaví před hotovou věc a kdybych odmítla, což jsem už taky zkusila, tak se urazí a začne mi vyčítat, že je na všechno sama. To by však měla říct svému příteli, ale ona to neudělá. A druzí prarodiče prý věčně nemají čas a ona se jich doprošovat taky nebude.
Příběh Romany: Dcera je pod vlivem svého muže, už nám ani nedává děti |
Navíc si zvykla mi vnuka každou chvíli přivézt, abych ho hlídala. Malá rýma a kluk už nemůže do školky, tak se strčí k babičce a nechá se u mě i několik dní. Ona si přece nebude brát volno, když já jsem doma a nemám pořádně nic na práci a taky prý se aspoň nebudu nudit.
Jenže já se nenudím, mám malý baráček se zahrádkou, práce je kolem něj dost a dost. Také mám ráda svůj klid, zalézt si k televizi, luštit křížovky, číst si. Mám i pár přátel, se kterými bych se ráda viděla, ale nemám prostě vůbec šanci.
Dceru nezajímá, že mám třeba domluvený program, nebo potřebuji k lékaři, klidně ráno zavolá, že mi veze kluka a já ať se starám. Když zaprotestuji, že už něco mám, tak snad to zruším, ona potřebuje pomoc.
Postěžovala jsem si starší dceři, teď toho docela lituji, protože se holky kvůli tomu pohádaly a teď spolu nemluví. Nevím, co mám dělat, ale už mám všeho dost, vnuka miluji, ale nechci mu suplovat rodiče, chci být babičkou, která občas vypomůže, pohlídá, ale zároveň bude mít i svůj život.
Milena
Názor psycholožky čtěte na další straně.
