Můj syn je jedináček, do školky chodí jenom dva dny v týdnu. Někdy přemýšlím nad tím, že je asi rozmazlený a moc ho opečováváme. Je to docela neposeda, veselá kopa, co dělá neustále nějaké šaškárny a srandičky. Horší je, že s velkou chutí všechny ostatní provokuje. Schválně se všem vysmívá, když se jim něco nepěkného přihodí, neposlouchá příkaz, i když mu moc dobře rozumí. Je schopný se mi dívat přímo do očí, když mu říkám, ať něco nedělá, v očích mu zahrají čertíci a schválně mě naštve. Já (nebo kdokoliv jiný) se pak většinou rozeřvu a syn se peláší někam schovat. Včera jsem ho takhle našla pod peřinou, prý se toho křiku bojí.
Rodinná poradnaTrápí vás potíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Přitom mu neustále vysvětluji, že když bude provokovat, se zlou se potáže. On mi to odkýve a za pět minut je to nanovo, i s mým křikem a pak jeho pláčem. Přitom já se vždycky snažím mluvit s ním co nejdéle v klidu.
Jsem z toho už strašně unavená, plné zuby toho má i manžel a babička. Jak mu můžeme pomoci najít tu správnou míru? Má naše vysvětlování vůbec nějaký smysl, nebo je podle vás syn prostě takový a už s tím nic nenaděláme?
Silva
Odpověď odbornice:
Dobrý den Silvo, děkujeme za Váš dotaz. Pokusím se Vám odpovědět, přestože neuvádíte bližší informace ohledně Vaší výchovy či rodinného zázemí.
Pro dítě v jeho věku je běžné, že si testuje hranice svoje i ostatních. Pro jejich poznání musí ovšem na nějakou hranici nejdříve narazit. Testuje hranice tím, že se je snaží měnit, a čeká, co se bude dít. Říkáte, že máte pocit, že velmi dobře rozumí, co po něm chcete. Samotné odkývnutí nemusí znamenat porozumění, dítě může kývat z různých důvodů, např. chce vám vyhovět, nechce vás zklamat, chce se vyhnout nepříjemnému apod.
Jakou máte představu o tom, proč Váš syn provokuje? Představuji si, že si tím může získávat pozornost. Nabídnu Vám zde možné vysvětlení, protože charakterizujete své dítě jako „veselé“.
Vámi popsané problematické situace mohou pro syna začínat „nevinně“. Snaží se pobavit sebe a ostatní, až tuto snahu přežene. Dítě nepozná v procesu zábavy, kdy už to přestává být pro ostatní legrace a začíná to vadit. Vracím se tedy zpět k tomu, že syn nemusí rozumět tomu, co po něm chcete. Na jednu stranu se mu dostává ocenění (pozornost, smích jeho vtipům aj.) za to, že je veselý a legrační. Na druhou stranu může být pro něj matoucí, kdy následně může za své chování sklízet také kritiku.
Doporučuji, abyste se zaměřila na to, jakým způsobem dáváte synovi najevo svůj postoj k jeho chování. Zda má dost času rozeznat, že svým chováním překračuje Vaše hranice. Popsala jste, jak mu co nejdéle klidným hlasem vysvětlujete, než se rozkřičíte. Mohla byste zkusit přidávat na důrazu, postupným zvyšováním řeči, výraznější mimikou, aby dítě mělo čas rozpoznat varovné projevy Vaší nespokojenosti a stihlo na ně zareagovat. Je vhodné být při tom srozumitelná, protože některé počáteční projevy domlouvání může dítě interpretovat jako vzájemné laškování. Nedorozumění můžete předejít upozorněním syna na jeho chování, popsat, co Vám nevyhovuje, a navrhnout možnost, jak situaci změnit. Například: „Opakovaně jsem ti říkala, že se mi nelíbí, jak mě provokuješ (popsat, čím konkrétně), v tuto chvíli to pro mě přestává být legrace a není mi to příjemné, potřebovala bych, abys… (konkrétně popsat, co má dělat, s čím má přestat).“ Pokud přijdete na to, co provokováním Váš syn získává, zkuste mu to nabídnout v jiné formě, která bude pro něj i pro Vás žádoucí.
Dále se zamýšlím, jak je odměňováno jeho „dobré“ chování. Příliš časté zaměřování se na jeho provokování ve mně vyvolává obavu z toho, že můžete nevědomě posilovat tuto stránku jeho osobnosti. Váš syn se pak utvrzuje v tom, jak je opravdu dobrý „provokatér“ a kdy tyto negativní projevy reálně vedou k získávání pozornosti ostatních. Snažila bych se oceňovat pomocí komentářů a pochval ty situace, kdy můžete jeho dobré chování a vlastnosti vyzdvihnout, a tím uspokojit jeho potřebu po pozornosti a posílit jeho zdravé sebevědomí.
Vaše situace vyžaduje trpělivost a také zkoušení více přístupů, které budou pasovat zrovna Vám a Vašemu synovi. Pohovořte si o tom s otcem syna, jak se k tomu staví on, jaký je jeho pohled na synovo chování, a zkuste společně zkoušet sladit své výchovné postupy. Před společným výchovných postupem bude ovšem nezbytné, abyste si co nejkonkrétněji vyjasnili, jak vypadá pro každého z vás synovo problémové a žádoucí chování.
Přeji hodně trpělivosti.
Mgr. Martina Hodovalová, psycholožka, krizová interventka psychoterapeutického centra Modré dveře