Zjistit skutečnou pravdu o emo si dali za cíl výzkumní pracovníci Pražské vysoké školy psychosociálních studií, kteří přes rok studovali globální subkulturu dospívajících emo.
Měkoty, které se hned rozpláčou?
Podle nich se o této subkultuře mezi lidmi i v médiích etabloval značně zkreslený obraz, který není v souladu s jejich zjištěními. Jsou vnímáni jako zoufalci, zbabělci, kteří se nedokáží poprat se životem, jako měkoty, které se hned rozpláčou. "Jejich vrstevníci z ostatních vyhraněných subkultur, jako například hip-hopeři, punkeři nebo gothici, je neuznávají a přejí jim, aby se ´pořezali a vymřeli,‘" říká jeden z výzkumníků inženýr Radek Trnka.
"Ve skutečnosti jsou to však velmi citliví a tolerantní jedinci, kteří mají různé důvody, proč se stali členy této subkultury," konstatuje docent Karel Balcar. Navíc je to podle něj snad jediná subkultura, která funguje jako svépomocná terapeutická skupina.
Pravidla emo nejsou pravidla emo
Před časem byla mohutně medializována "pravidla emo", jež snadno najdete prostřednictvím kteréhokoliv internetového vyhledavače, a která si očividně z příznivců emo střílí a zesměšňují je. Mezi 58 body, kterými se mají údajní emo řídit, najdete pokyny jako "buď homesexuál, když nejsi homosexuál, buď bisexuál, když nejsi ani jedno, předstírej to", "stále se tvař smutně", "plač při každé možnosti za všech okolností" nebo "mladší sestře seber všechna její trička a nos je pravidelně ven". Horší je už bod 41, který velí: "aspoň jednou se pokus o sebevraždu (nepřežen to, aby se nestalo, že zemřeš!!!), povolený způsob je podřezání žil... jiné nepřicházejí v úvahu". Ať už to autor pravidel myslel sebeironičtěji, problém je v tom, že právě náctiletí to nemusejí brát jako vtip...
Řežou se, aby je nebolela duše
Autoři výzkumu také mimo jiné vyvracejí zažitou představu, že ten, kdo je emo, se řeže či jinak poškozuje, pláče a je pasivní a apatický. "Ve skutečnosti je sebepoškozování mezi všemi dospívajícími poměrně rozšířeným fenoménem, bez ohledu na příslušnost či nepříslušnost k subkultuře emo," poznamenává docent Karel Balcar. Podle zdravotnických statistik se prý týká 7 až 10 % všech dospívajících.
"Hlavním zdrojem informace o sebepoškozování bývá internet nebo texty písní oblíbených interpretů. Tento způsob šíření bych přirovnal k virové nákaze, která je nejvíce nebezpečná pro věkovou skupinu 10 až 13 let, a to zejména pro dívky. Navíc, na sebepoškozování přinášejícím aspoň přechodnou úlevu od nároků a starostí, s nimiž si neví rady, se mladý člověk stane snadno závislý."
Sexuální orientaci neřeší
Zajímavým tématem je v rámci subkultury emo proklamovaná bisexualita. V období dospívání se utvářejí vzory maskulinního a feminního chování a právě prostředí subkultury emo sexuální orientaci neřeší jako problém a vyznačuje se v tomto ohledu absolutní tolerancí. "Je to taková zajímavá myšlenka, že prostě emotivní člověk se dokáže zamilovat do kohokoliv, ať muže, ženy, nebo do kohokoliv," říká účastník výzkumu, sedmnáctiletý Miki.
Podle autorů výzkumu to ovšem neznamená, že každý chlapec vyznávající emo, který se obléká do růžového trička a maluje si oči, je nutně bisexuál nebo homosexuál. Sklony mladých lidí vyznávajících tento styl k experimentování se zkrátka projevují i v oblasti erotiky a sexu. Koneckonců i móda emo bývá někdy i dost unisex - někdy ani na první pohled nepoznáte, jestli se jedná o kluka nebo o holku.
Obchodníci milují emo
Podle autorů výzkumu je emo z velké části také o image. Nezanedbatelný vliv přitom mají konkrétní značkové produkty, jako jsou oděvy a módní doplňky, které své nositele jasně zařazují do subkultury emo. Inspiraci přitom "emaři" hledají u svých oblíbených hudebních interpretů, modelek a modelů, kteří prezentují módu konkrétních a mezi emo ceněných značek. Z komerčního hlediska proto představuje emo zajímavou spotřebitelskou skupinu s nezanedbatelnou kupní silou.
