Pokud jste si jako dítě nejraději hráli sami, ticho a samotu jste si mohli dopřávat maximálně do šesti let. Pak vás hodili do třídy s třiceti dalšími dětmi.
Cestou domů obvykle přicházela otázka: „Jak bylo ve škole?“ A po ní hned další: „Už máš kamarády?“ Je dost možné, že prvního přítele v životě jste dostali přiděleného od paní učitelky, když vás posadila do jedné lavice. Třeba jste bez sebe nedali ránu celou základní školu, ale po pár desetiletích matně vzpomínáte na jeho jméno nebo přezdívku.
Není to nic zvláštního, jen výjimečně se stává, že někomu dětské přátelství vydrží celý život. „V raném dětství stačí, že lidé bydlí blízko sebe, nebo chodí do stejné třídy, později je společných prvků potřeba více. Dětská přátelství nevydrží často právě proto, že se lidé od sebe v průběhu času vzdálí, ať už fyzicky kvůli stěhování, nebo přestupu do jiné školy, anebo mentálně díky individuálnímu vyzrávání každé osobnosti, získání jiných zájmů, nových sociálních okruhů a podobně,“ říká terapeut Tomáš Prajzler, odborný poradce Servisu vztahů – projektu organizace Women for Women, který pomáhá lidem s problémy v partnerství.
S radostí do školy
Malé děti bývají spontánnější než dospělí, protože mají méně zábran a nebojí se tolik odmítnutí. Právě z těchto důvodů podle psychologa Jana Kulhánka navazují kamarádství snáz. Pomáhá jim i prostředí školky, kde se všechno dělá společně. Předškolák klidně řekne, že má třicet kamarádů, protože za ně považuje všechny své spolužáky.
Holky chtějí vztah, kluci přátelství s výhodami |
„Také prostředí základní školy tlačí děti k tomu, aby udržovaly dobré vztahy kolem sebe. Ony potřebují někoho, s kým jim bude dobře a s kým zvládnou, co se po nich chce. Aby se jim nestýskalo po mamince, hledají si kamarády,“ vysvětluje Jan Kulhánek, který pracuje v pražském centru Psychoterapie Anděl. Zároveň upozorňuje, že moderní technologie pomalu mění touhu dětí být v kontaktu s ostatními, ačkoliv zatím nijak dramaticky. Už i na základních školách jsou totiž děti, které o přestávce raději sáhnou po mobilu, než aby si povídaly se spolužáky. Jenže když spolu méně mluví, méně toho o sobě vědí a nemají tak blízké vztahy.
Na druhou stranu karanténa ukázala, jak důležitý je pro školáky kolektiv ostatních vrstevníků. Psychologové si moc dobře všimli toho, jak děti izolací trpí. Ony se sice radují, když nemusí ráno vstávat a psát písemky, ale dlouhodobé odloučení od spolužáků je deptá.
„Poprvé v životě jsem zažila, že se moje děti těšily do školy. Na jaře situaci ještě zvládly, ale v září zůstal po pár dnech doma nejdříve syn s rýmou a pak dcera ulehla s virózou. Jakmile byly zdravé, zůstali jsme všichni v karanténě, protože u manžela v práci byla potvrzena nákaza koronavirem. Když jsem děti koncem září po třech týdnech doma vypravovala do školy, byla to hotová euforie, tolik se těšily, že budou s kamarády,“ vzpomíná Petra Müllerová, matka devítiletého syna a jedenáctileté dcery.
Má mě ráda, nemá mě ráda...
Pamatujete si, kolik času o přestávkách ve škole jste věnovali řešení toho, s kým se kamarádíte, s kým se chcete kamarádit a s kým rozhodně ne? Kladně teď pravděpodobně odpovídají spíše ženy, protože to bývají holčičí starosti, psáno bez nějakých genderových předsudků.
„Kluci si dají občas do zubů, ale méně na sebe žárlí. Také mají partičky, ale nejsou tak majetničtí, spíše se chovají více pragmaticky – kamarádí se, protože si rozumějí, nebo společně hrají fotbal. Holky víc řeší: má mě ráda, nemá mě ráda, jdou do všeho emotivně. Celkově všechno více prožívají a jsou dramatičtější v rozhodnutích,“ popisuje psycholog Kulhánek.
Pokud některé školní vztahy přetrvávají do dospělosti, musí mít něco, co je spojuje, třeba pravidelné návštěvy stejného kroužku. Jinak totiž lidé začnou potkávat někoho nového a stará přátelství vyvanou. Třeba jen na čas, protože se může také stát, že v dospělosti potkáte spolužáka, kterého jste od deváté třídy neviděli, a navážete tam, kde jste přestali.
Drby upevňují přátelství, tvrdí vědci |
„Dcera se ve školce skamarádila s dcerou mého spolužáka ze základní školy, s nímž jsme se neviděli pětadvacet let. Tím, že jsme měli společnou minulost, tedy vzpomínky na první lyžařský výcvik nebo příšernou třídní učitelku, jsme získali více témat k hovorům, a nakonec jsme se začaly potkávat celé rodiny. Dneska spolu jezdíme na dovolené,“ vypráví osmatřicetiletá Žaneta.
Překvapivé přitom je, kolik jmen spolužáků ze základky ti dva postupem let zapomněli. Zjistili to, když na jedno ze svých setkání přinesli fotku ze třetí třídy. „Dost jsme se nasmáli a zjistili, že hlava opravdu vytěsňuje, na některé lidi bych si sama od sebe nevzpomněla,“ přiznává Žaneta.
Puberta a její těžkosti
Možná jste spřízněnou duši nenašli na základce, ale podařilo se to až na střední škole nebo učilišti. Tehdy už možná bylo složitější s někým utvořit nerozlučnou dvojku, protože postupem let do kamarádství začne promlouvat spousta vnějších vlivů. Třeba to, jak na přátelství nahlíží okolí.
„Začneme přemýšlet, jestli mi kamaráda nebo kamarádku budou ostatní závidět, nebo se za ně budu stydět, co si o tom vztahu budou myslet ostatní a co si pomyslí o mně,“ vysvětluje Jan Kulhánek proměny v navazování vztahů s vrstevníky.
Do sociálních kontaktů začne promlouvat i puberta, protože dospívání je dobou hledání sebe sama a často i jisté rebelie proti starým pořádkům. „Tak jako se vymezujeme vůči rodině, můžeme se vymezovat i proti starým přátelům. V tomto období je přirozená potřeba posouvat hranice, testovat nové situace a rozšiřovat svůj sociální záměr. Dochází logicky k objevování nových možností, lidí a vztahů a rozvolňování či ukončování stávajících vazeb,“ doplňuje terapeut Tomáš Prajzler a připomíná, že do popředí v tomto věku vstupuje i otázka zájmu o opačné pohlaví, navazování prvních romantických vztahů.
Zatímco ve školce ještě tolik neřešíte, jestli se jako dívka kamarádíte s klukem, v pubertě už je to jiné. Taky se může stát, že první zamilování do kluka odsune kamarádky na vedlejší kolej a vzácné nejsou ani situace, kdy se dívčí parta kvůli nějakému klukovi rozhádá.
Oproti tomu je pro navazování přátelství vysoká škola ideální. Už víte, co vás baví a jaký by váš kamarád nebo kamarádka měli být, co od něho můžete chtít a že opravdové přátelství nemusí mít nic společného s tím, že je někdo populární v kolektivu a má rád večírky a jiný se drží stranou pozornosti a preferuje návštěvu knihovny. Také si už dokážete sebekriticky přiznat, že i vy mátě nějaké mouchy a občas je to s vámi k nevydržení.
Univerzitní prostředí předpokládá, že spolužáky baví stejný obor, a to už je samo o sobě skvělým startovacím bodem pro další seznamovaní, stejně jako porovnávání zápisků z přednášek, společné projekty na semináře a sdílené obavy ze zkoušek. Není divu, že právě přátelství z vysoké školy vás pak provázejí po zbytek života. „Jsem po škole už 40 let, ale se svými spolužáky z kruhu z medicíny se stále kamarádíme a pravidelně se scházíme. Probíráme, co je v nového v nemocnicích, kde pracujeme, ale povídáme si o dalších věcech a ukazujeme si fotky dětí a vnoučat,“ popisuje osmašedesátiletá lékařka Hana Kučerová.
Ježíšův zázrak
V pubertě i později na vysoké škole člověk musí najít odvahu někoho oslovit a snést případně i odmítnutí, ale pořád ještě je obklopen spoustou vrstevníků, proto má kontaktů dost. Později v dospělosti je to ještě složitější.
„Víte, co byl Ježíškův zázrak?“ ptá se Tomáš Prajzler a hned si odpovídá: „Ve třiatřiceti letech měl dvanáct blízkých přátel.“ Možná tolik opravdových kamarádů máte, ale pro většinu lidí bývá nástupem do práce složitější udržovat vícero pevných pout. Ono totiž platí, že o přátelství musíte pečovat, tedy pravidelně se s lidmi stýkat, získávat další společné zážitky. V opačném případě začnou vazby slábnout.
„V okamžiku, kdy musíme být finančně soběstační, svoji pozornost chtě nechtě zaměřujeme na pracovní život. Pokud založíme rodinu, povinností také skokově přibude a na udržování přátelských vztahů máme výrazně méně času. Pokračuje také naše vyzrávání a další formování osobnosti a některá dřívější témata a aktivity, které nás mohly s přáteli pojit, ztrácejí na atraktivitě,“ vysvětluje Tomáš Prajzler.
Ačkoliv jedna známá písnička nabádá k tomu neopouštět staré známé pro nové, tato rada možná platí na situaci, kdy jsou opravdu v nouzi. Jinak si nemusíte dělat těžkou hlavu z toho, když se přestanete vídat s někým, s kým si už nemáte co říct a tento vztah vám nic nedává. Podle psycholožky Mileny Boučkové může přátelství vyprchat stejně jako láska a není na tom nic divného. Některá přátelství mohou být časem spíše na obtíž a je lepší jim učinit přítrž. „Ve svých životech bychom měli eliminovat vztahy s lidmi, kteří od nás berou, ale nic nám nedávají, třebaže to může být těžké,“ řekla Milena Boučková již dříve pro magazín Ona Dnes.
Česká rezervovanost
Mysleli jste, že všude ve světě navazují lidé známosti stejně? Není tomu tak, některé národy jsou jednoduše přátelštější – a my k nim zrovna nepatříme. Jsou země, kde je obvyklé, že se spolu začnou bavit dva úplně cizí lidé. Češi jsou v tomto směru rezervovaní, a jak podotýká Tomáš Prajzler: „Často hledají, co za tím je, že na ně ten cizí člověk mluví.“
Třicetiletá Veronika Novotná, která žila několik let v Austrálii a na Novém Zélandu, s tímto rysem české povahy po svém návratu trochu bojuje.
„Byla jsem zvyklá, že je úplně normální bavit se s lidmi třeba ve frontě v supermarketu. Lidé v Austrálii jsou k sobě obvykle milí a nestává se, že by významně vzdychali, jako že to pokladní dlouho trvá. Naopak se k ní chovají uctivě, zeptají se, kdy jí končí směna, obecně se více zajímají o druhé. V Česku se mi naopak stává, že když se začnu bavit s někým cizím, divně na mě kouká, jako co po něm chci,“ vypráví Veronika.
Protože je zvyklá mluvit s lidmi kdekoliv, před pár lety si našla nového kamaráda. V bistru kousek od domu se dala do řeči s jedním klukem, zjistila, že mají podobné zájmy a vyměnili si kontakty. Dodnes si píšou na sociálních sítích a občas se sejdou. Z její strany v tom není žádná romantika, on je ženatý a ona měla přítele, když se potkali. Jemu to přesto nebrání, aby občas nezkusil, jestli jejich vztah přece jen nemůže překročit hranice čistého přátelství.
A to je právě ten rozdíl mezi českou a australskou náturou. „V anglosaském prostředí by se to nestalo, dotyčný by si to nedovolil. Prostě se potkáme, bavíme se, ale nehledejme v tom žádný podtext,“ popisuje Veronika.
Muži konají, ženy sdílejí
Při navazování přátelství v dospělosti člověka blokují také dosavadní zkušenosti a to, co prožil. Že ho opustila kamarádka kvůli jiné a další zradila kvůli klukovi, nebo že se oblíbená spolužačka odstěhovala na druhý konec světa, což tenkrát hodně bolelo. Tohle všechno se ukládá do podvědomí. Později se bojíte dalších zklamání, jste obezřetnější, nedůvěřiví.
„Máme více zajetý vlastní život a řešíme vlastní pravidla, je pro nás těžší vylézt ze svojí bubliny. Protože kromě sociální každý máme i tu osobní bublinu. Rozdíly jsou i mezi těmi, kteří kolem sebe potřebují společnost, a mezi těmi, kteří druhé příliš nevyhledávají,“ říká Jan Kulhánek.
To znamená, že roli hraje, jestli je člověk extrovert, nebo introvert – tedy potřebuje kolem sebe hodně lidí, nebo se cítí lépe sám a v přítomnosti pár nejbližších. Také extrovert však může mít potíže se seznamováním, když je nesmělý a stydí se vztahy navazovat. Ve škole to člověku ještě projde, protože má kolem sebe hodně lidí s různými povahami a s někým si do noty obvykle padne.
Správná přítelkyně by vás měla umět nejen pochválit, ale také napomenout, když se nechováte správně.
„Nejsložitější to má v dospělosti extrovert, který je nejistý a stydlivý, protože už se nepohybuje v kolektivech, které ho podrží. Touží po společnosti, ale má větší problém navazovat vztahy a udržovat je,“ říká psycholog Jan Kulhánek.
A jestli se něco přenáší do dospělosti z dětství, je to rozdíl v tom, jak udržují přátelství muži a jak ženy. Muži spolu potřebují něco dělat, ženy sdílet a povídat si. Což neznamená, že pánové spolu nemluví, ale nestojí na tom jejich vztah. Ženy víc dumají na tím, jak to kamarádka myslela, když říkala tohle, a jestli ji ta druhá zase neotravovala, když vyprávěla svoje trápení.
Jak říká psycholog Kulhánek: „Jako by se nemohly otevřeně pobavit o tom, zda jedna druhou zatěžují svými starostmi.“ Možná na tom něco je. Minimálně to stojí za přemýšlení, než si zase půjdete s kamarádkou popovídat u vína.
 |
