Příběh Petry Zvolila jsem špatnou práci
Stanu se zdravotní sestrou, hlásila jsem všem okolo na potkání snad už od čtyř let. Byla to jasná volba, ve zdravotnictví dělala celá rodina a nikdo ani neuvažoval o tom, že bych se trhla.
Když to v práci vřeJe zcela normální, když se občas probudíte s tím, že se vám nechce do zaměstnání. Nesnází může být časné vstávání nebo to, že tam na vás čeká nějaký těžký úkol, s nímž si nevíte rady. Tady je řeč o dílčím problému, kterému čelíte jednou nebo dvakrát za rok – když už vše ale přejde do chronické roviny a vám se jen při myšlence, že musíte do práce, stahuje žaludek, je to samozřejmě špatně. Jak poznat, že se celá situace vymkla kontrole? Trpíte nespavostí, jste hodně unavení, chytnete každý bacil, se kterým kolem vás jenom někdo projde. Nic vás nebaví, na špásování s partnerem nemáte náladu a všechno vám hrozně dlouho trvá. Ale taky pořád myslíte na jídlo, stále máte na něco chuť. |
Však jsem to sama neměla v plánu, hrála jsem rodičům na ruku a bez odmlouvání vystudovala patřičnou školu. Bohužel jsem byla v té době tak poslušná holčička, že jsem si spousty věcí zapomněla všímat. Třeba takové drobnosti, že mě to vlastně od začátku vůbec nebavilo...
Nedokážu říct, jestli jsem byla tak naivní nebo úplně zblblá okolím, ale až na povinné školní praxi jsem si začala uvědomovat, že to není tak hezké jako v dětských knížkách a pohádkách, kde zdravotní sestry vystupovaly prakticky jako andělé. O to jsem se sice snažila, ale nešlo mi to, bylo mi jaksi žinantní se pacientů i dotýkat, natož s nimi nějak švitořit.
Svěřila jsem se mámě, jenže ta se smála, že to je jen prvotní ostych a že z něho určitě vyrostu. Jistě, dospívala jsem, ale formovalo se to tak, že před maturitou jsem už pacienta nemohla ani vidět, jak mi vadil. Všichni byli otravní, pořád něco chtěli, neustále si na něco stěžovali, copak se na tohle dá navyknout? Za mě tedy ne!
Abych oddálila nástup do práce, která mě tolik děsila, přihlásila jsem se na další studia. Naši byli nadšení, jak jsem šikovná, ale já jen odkládala to nejhorší. Pak do toho přišla mateřská, rozvod, druhá svatba a dítě. No, práci jsem se vyhýbala dost dlouho, ovšem nešlo to donekonečna.
Mladí Češi a Češky nejsou v práci šťastní. Nejvíc je trápí stres i úzkost |
Teď je to tak, že před každou směnou zápasím s bolavým žaludkem, ale především sama se sebou. Vím, že mě kolegové nejspíš pomlouvají, že mi na jméno nemohou přijít ani pacienti, vím to, všechno to vím, ale jsem moc slabá k tomu, abych něco změnila.
Nedovedu si představit, že bych teď nastoupila před všechny příbuzné a jen tak jim sdělila, že se stanu třeba prodavačkou. Nechci ani pomyslet, co by to s nimi udělalo... Ale chodit do práce s odporem je taky k ničemu, stejně jako čekání na důchod, který mám zatím v nedohlednu.
Petra
Co by měla Petra dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
