Nečekala jsem tak rychlou a tak jednoznačnou odpověď. Ale byla na stole a my jsme začaly. Její sekretariát nám rezervoval od jara do léta spoustu střed ráno. Krutě brzy.
Po prvním rozhovoru jsem si před jeho přepis napsala: 8. 4. - přišla jsem pozdě, Livia měla černé kalhoty, černý rolák bez rukávů a krátké pepř a sůl sáčko. Třetí den po návštěvě Obamy. Krásný výhled z okna. Na stole svůdně ležely čokoládové bonbony.
Vůbec netuším, nevím, nepamatuju si
v pěti číslech1943 1968 2 5 |
Nevymýšlela jsem žádné kompoziční konstrukce a zeptala se rovnou na nejzazší vzpomínky: první fotografii, prázdniny na slovenských horách, kde první dvě sestry Mištinovy přežily válku u tety, matčiny sestry, která je zásadní postavou Liviina dětství.
A paní Klausová odpovídala bez rozpaků, stručně, jednoznačně. Žádné náznaky, vykrucování. Jenže! Už při prvním rozhovoru se vyjevila jedna její zvláštní vlastnost. Přišli byste na ni i vy kdybyste se například zeptali: Na jaký dárek od manžela nezapomenete?
"Tolik dárků jsem od něj dostala, jak si mám vzpomenout na jeden! V tuhle chvíli ani na jeden... Co on mi to ten Klaus dal? Krásné náušnice. Ty nosím skoro pořád. A potěšilo mě, že si pamatoval, jaké se mi opravdu líbily, a že si dal práci, aby je našel, koupil a udělal mi radost."
Tentokrát si Livia Klausová vzpomněla, ale desítky otázek dostaly odpověď "nevím, nevzpomínám si, nepamatuju si". Když jsem se právě hned ten první den bezelstně zeptala na to, co já si ze svého dětství pamatuju: Víte, jakou jste nosila do školky zástěrku? začala se hlasitě smát a zavolala dokonce svoji tajemnici Schmidovou: Libuško, ty si snad pamatuješ... Správná tajemnice si prostě taky nepamatovala.
Paní Klausová to o sobě ale ví. Sama říká: "Můj muž se vždycky zlobí, když řekne: A pamatuješ si, jak? A já nevím. Pamatuju si vůni, atmosféru, ale žádné detaily. On se rozčiluje: To si musíš pamatovat, vždyť jsi tam byla taky. A vzpomínáš na ten dům? Ne, opravdu si tohle do paměti neukládám."
Václav Klaus, Marcela Pecháčková a Livia Klausová
Nevěra? Neptám se osobně
Za mé první setkání s Livií Klausovou, tehdy manželkou českého premiéra, může magazín MF DNES, kde jsem v roce 1997 pracovala. Sedly jsme si ke stolu v té nejobyčejnější kanceláři, jakou si dovedete představit. Působila v České společnosti ekonomické a sekretářku jí dělala její kamarádka Věra Mráková. Livia Klausová měla ještě vlasy rozcuchané od větru, přiběhla ze Senovážného náměstí (tam ji vysadil z auta manžel) do ulice Politických vězňů pěšky. Sama, bez ochranky. Svěží, rychlá, energická.
Už tehdy jsem jí položila otázku, jejíž odpověď byla tolikrát citovaná: Je vám protivná nevěra? "Nedala bych k tomu slovu adjektivum protivná." A jaké tedy?
"Ona bolí. Nevěra je zklamání důvěry. Je to prostě taková křivda. Ale jde o to, co si představujeme pod věrností. Někomu daleko víc vadí, když souznění duší je někde jinde, a někomu víc překáží, když je někde jinde souznění těl." A vám?
"Obojí." V původním magazínovém rozhovoru byl dovětek, který jsem do knihy nezařadila: To je obecná otázka, neptám se vás osobně. "... já doufám, že ne." O nevěře jsme ta naše středeční rána už nemluvily. Možná ano, když jsem vypnula diktafon. Nic si z toho nepamatuju...
Hlavu trochu níž, prosím
Přes "černé díry" v paměti Livie Klausové jsem se na ty středy těšila. Dohodly jsme se, že po každé začneme tím, co se stalo od té doby, kdy jsme se neviděly, a pak postoupíme v pátrání v minulosti dál.
Povídaly jsme vždycky v přijímacím salonku její kanceláře na Hradě. Hodinu dvě, jak jí to vyšlo. Jen výjimečně nás někdo vyrušil, prošla ochranka, někdo přinesl čerstvé ovoce nebo květiny. První dáma má své prostory ve stejném křídle a podlaží jako prezident. Okna míří na Prahu, Petřín, Vltavu... Královský výhled!
Svoji kancelář tu před Livií Klausovou měla i Dagmar Havlová, jen trochu jinak disponovanou a zařízenou. Ke kanceláři první dámy patří jedna "třináctá komnata". Zná ji jen pár lidí a ona mě jí výjimečně provedla. Ložnice první dámy a prostorná koupelna. Obojí se hodilo, když se mnou jednu středu na Hrad přišel fotograf Jirka Turek.
Paní Klausová si ho dobře pamatovala, i když od jejich setkání uběhlo dvanáct let. A taky věděla, že takové fotografování obnáší nejméně dvě hodiny práce. Líčení, převlékání a pak "hlavu trochu níž, prosím", "teď vydržte, to je výborný světlo"...
Prošli jsme kvůli focení několik krásných hradních salonů a Livia Klausová bez jediné námitky převlékla (právě ve své ložnici) troje oblečení, troje boty. Jirkovi se kouřilo od aparátu, když konečně, celý zpocený od totálního soustředění, řekl: Děkuju, paní Klausová. Bylo to krásný! A ona ho objala, dala mu pusu na tvář a poděkovala. Nevyprávím vám tuhle na první pohled nedůležitou zdvořilost jen tak. Všimla jsem si, že je pro Livii Klausovou typická. Dokáže se ohromně rychle propojit s lidmi. Jakoby mimochodem, samozřejmě, nehraně a se zájmem se ptá, zajímá, všímá si, směje.
Při rozhovoru jsem se jí zeptala, v čem je lepší než Václav Klaus, a ona odpověděla: "Na to je troufalé odpovídat, v čem jsem lepší než prezident České republiky, hlava státu. Můžu říct, v čem jsem jiná. Asi ve vřelosti, mám daleko spontánnější vyjádření citu."
Řekla bych troufale sama za sebe, že nejkrásnějším povahovým rysem současného prezidenta je jeho žena.
Michelle Obamová a Livia Klausová na prohlídce v podzemí Chrámu svatého Víta
Ale mně to chutnalo!
Neumím si vybavit, jaké roční období roku 2000 to bylo, když jsme si s Livií Klausovou povídaly podruhé. Slavily se vesele narozeniny Hanky a Pavla Beránkových, našich společných přátel, jak se ukázalo. Ocitly jsme se vedle sebe u dlouhého stolu s jídlem, a tak šla řeč o dobrotách. O receptech. Byla půlnoc. Restaurace ve stráni Petřína. A já si u toho "small talking" pokecala bílé tričko. Ona mi bez jediného slova omotala přes ten ostudný flek svoji šálu. Toho šampaňského jsem měla víc než... no, znáte to. A tak s její šálou na krku povídám: A budeme si tykat, jo? Paní Klausová nezavrávorala a odpověděla: A nemysli si, že až ztratíš "náladu", že mi budeš vykat. Od té doby si opravdu tykáme, ač jí jaksi v duchu vykám.
Vytáhnout z trapasu, který jsem tehdy způsobila já, to dobré. To je další rys Livie Klausové. A nemusí to být trapas. Zkrátka událost, kterou je lepší zapomenout nebo přebarvit z černé na růžovou. Nebo na ní najít něco dobrého, pozitivního. Ptala jsem se jí někdy na začátku knihy: Chodila jste to školky ráda?
"Strašně ráda. Většina dětí přece chodí do školky ráda, jen do jeslí se jim nechce. Neznám dítě, které by chodilo nerado do školky."
Tak se na mě podívejte. Těžko jsem snášela přechod do disciplíny, nechtěla jsem tam spát, nechutnalo mi tam.
"To mně jo. Nám vařili dobře a paní učitelku jsme měli výbornou."
Nebo jinou středu: Stala jste se jiskřičkou?
"Jiskřičkou, pionýrkou i ve Svazu mládeže jsem byla. To byla padesátá léta."
Brala jste to útrpně, nebo samo sebou?
"Ono to nebylo útrpné. Ti, kteří se nám věnovali, nám nevysvětlovali srp a kladivo, dneska by se řeklo, že šlo spíš o ochranu přírody, vztah k lidem než o ideologii."
Anebo, když jsme se přece jen dotkly politiky, ač jsme si slíbily na začátku, že ji vynecháme:
Odpustila jste Janu Rumlovi za "sarajevský atentát"?
"V politice se nehraje na odpuštění."
Vy jste v politice jen zprostředkovaně.
"Mě to zklamalo. Víc proto, že mám Jana Rumla ráda, a nečekala bych to."
Když se dneska potkáte...
"... tak se hezky pozdravíme. Mně to bylo líto i kvůli jeho ženě Marii. Byli jsme si všichni blízcí, chodily k nám i jejich děti, hezká doba to byla. O to víc mě to mrzelo. Jenže já nejsem taková, že bych s nimi nemluvila, to ne, ale už to nikdy nemůže být takové jako dřív."
A tak jsme se rozbrečely
Livia Klausová má docela poklidný běh života. Vyjmeme-li z něj politické a státnické posty jejího muže, probíhalo všechno tak, jak má. Vyrostla v 
milující rodině, vystudovala, poznala muže, kterého dodnes ctí a miluje, narodily se děti, jezdilo se na chalupu. Jen dva okamžiky v životě se vymkly z břehů poklidného toku: náhlá smrt tatínka a narození prvorozeného syna Václava. Obě témata jsem odkládala. Pak jsme k nim přirozeně došly.
O tragické smrti tatínka Livia Klausová dodnes mluvit nemůže. A tak řekla jen to, čeho byla schopná, než se jí zlomil hlas.
O synu Václavovi, který se narodil s deformovanou tváří a nikdo nevěděl, proč a co se dál může stát, jsme mluvili déle. Já: On to nebyl zdravotní, ale kosmetický problém.
Ona: "Jak jsem to měla vědět! První dny jsem nevěděla nic. A vypadalo to vážně, nebylo vidět, jestli má, nebo nemá jedno očičko. To nebylo tak banální, a jak říkáte, jen kosmetické. Nejvíc odvahy mně tenkrát dodala paní doktorka Vinčová, která mě utěšovala tím, že dítě má v každém případě v pořádku mozek. Tak jsem se jí vyptávala, jak to tak může vědět, a ona řekla: No, protože jsem už viděla hodně novorozenců. Měla pravdu."
Jak se zachoval tatínek, otec Vašíka, když viděl, že miminko není v pořádku?
"Tatínkové toho moc neříkají, ani když je miminko v pořádku, protože pro ně je to svět trošku nadpozemský, neumí si užít ten zázrak, když se dítě narodí. Samozřejmě byl smutný, že dítě není v pořádku. Nejvíc mi pomohla moje máma. Potřebovala jsem psychickou podporu, protože to, co většinou prožívají maminky, když se dítě narodí, jestli už dělá tohle a tohle, to my jsme vůbec neměli. Jen starost, jestli pravá strana obličeje je lepší, museli jsme absolvovat spousty všech možných vyšetření a zkoumání, proč a jak se to stalo. Nakonec mi řekli, že nic není jisté, že období těhotenství je tak křehké, že to mohl způsobit banální prášek na chřipku, kterou jsem měla v Holandsku, špatná konzerva, když to zlehčím. Leccos. Stalo se."
Kojila jste?
"Ano, ale jen krátce, šest neděl. Měla jsem strašné nervy a tělo poznalo, že nejsem v klidu, a už to nešlo. Kdybych tehdy věděla, jaký z něj vyroste kluk, byla bych veselejší."
Obě jsme povídání o neveselostech zvládly bez slzavého dojetí. Jen jednou to bez slz nešlo. Když Livia Klausová vyprávěla:
"Ten moment byl hodně silný... nikdy na něj nezapomenu. Jela jsem jednou metrem, sedím a jen se tak nepřítomně dívám kolem sebe. A všimnu si, jak tam stojí dva kluci, ten větší drží kolem ramen toho menšího a něco mu láskyplně vypráví. Naši kluci se v té době doma pěkně prali a všelijak dohadovali a já si tak pro sebe v tom metru říkám: Jé, kdyby se tak takhle k sobě měli i naši kluci. A oni to byli oni. Vašek s Honzou. To mě dojalo doslova k slzám... ještě teď..." Mě taky.
