JANA: POROD S GESTAPAČKOU
Na úvod bych ráda napsala, že jsem rodila v roce 1988 a je opravdu skvělé, že dnešní maminky mohou mít u sebe své blízké a také to, že za 26 let se jistě i v nemocnicích spousta věcí změnila hodně k lepšímu.
Diskuse maminekObsáhlou diskusi o zkušenostech s porody najdete na portále emimino.cz |
Přestože jsem od začátku lékařům tvrdila, že poměrně dobře vím, kdy jsem otěhotněla, spočítali mi termín porodu na 15. června. Věděla jsem, že to bude tak o 14 dní déle, nicméně mě nikdo nebral vážně. Nebudu popisovat průběh těhotenství a skočím hned k porodu. Jelikož jsem samozřejmě do 15. června neporodila, řekl mi v pátek lékař, že pokud neporodím do úterý, musím nastoupit do porodnice na sledování. Poradil mi, abych si koupila červené víno a slazené kondenzované mléko – to abych smíchala půl na půl a popíjela o víkendu a že určitě porodím. Moje naléhání, že si opravdu myslím, že porodím až koncem června nebo začátkem července, bylo marné. Nicméně koupila jsem víno i mléko a popíjela tento neskutečnej odpornej hnus – od té doby mám averzi na červené víno. No, neporodila jsem.
V pondělí večer jsem ale začala mít zvláštní pocit, jako by mi v určitých intervalech tvrdlo břicho. V té době jsem byla u rodičů, neboť manžel dával do pořádku byt, který jsme dostali těsně před porodem, a jelikož jsem vlastně v úterý měla nastoupit do porodnice na sledování, protože údajně přenáším, tak mě rodiče odvezli už v pondělí večer do porodnice. Tam mě prohlídli s tím, že prozatím se nic neděje, dostala jsem klystýr a celou noc jsem spala na hekárně, kde se střídaly rodičky jak na běžícím pásu. Ráno mi sestřička přinesla snídani a řekla mi, že když se nic neděje, přesunou mě na gynekologii. Vypila jsem jenom bílou kávu a pokoj se začal plnit nastávajícími maminkami, které měly různě časté kontrakce k porodu.
Tak takhle by to, dámy, nešlo!
Sbalila jsem si věci a čekala, kdy mě převezou, načež přišla paní doktorka, změřila si nás všechny pohledem, který kdyby zabíjel, tak bylo po nás, a řekla: "Tak takhle by to dámy nešlo! Kdo tady byl první, tak půjde rodit!" Všechny dámy se se soucitnými pohledy otočily směrem ke mně. Osmělila jsem se a špitla jsem, že první jsem tam byla já, ale že nemám žádné bolesti ani kontrakce k porodu a že sestřička říkala, že mě převezou na gynekologii, že vím, kdy jsem otěhotněla, a že určitě budu rodit nejdřív za týden…" Nenechala mě domluvit a řekla se zlověstným blýsknutím v očích: "Jak jsem řekla, tak to bude! Nebojte se, já vám píchnu vodu a budete mít takový bolesti až vás to bude mrzet!" Nezmohla jsem se k žádnému odporu a uvědomuji si, jak jiná to byla doba, jak jsme byli zvyklí poslouchat a neodporovat lékařům, učitelům a tak vůbec všem. Dneska by si tohle nikdo nenechal líbit a také hlavně žádný lékař (aspoň doufám) by si to nedovolil. Takže mi ta "gestapačka" píchla vodu a dostala jsem znovu klystýr, neboť jsem vypila tu bílou kávu.
V podstatě během pár minut jsem měla bolesti k porodu, jak slíbila ta mrcha, ale k porodu to nebylo, nebyla jsem otevřená. Takže se nade mnou přišlo radit koncilium doktorů, co se bude a nebude dělat s výsledkem, že se ještě počká. Bylo asi 8 hodin ráno. Nechali mě ležet na sále a dali mi na břicho pás, co měří tep a tlukot srdíčka miminka. Ozvy se ale začaly chvílemi ztrácet. Takže znovu koncilium. Dostala jsem do každé ruky jednu kapačku a miminku zavedli dovnitř nějakou sondu, kterou mu píchli do hlavičky s tím, že mi řekli, že se nesmím vůbec hýbat, protože by to museli dělat znovu. Bolesti byly k porodu, takže každý, kdo rodil, ví, co to je, ale já jsem se nesměla pohnout. Jelikož jsem o první dítě přišla, myslela jsem jen na to, že mi umře i tohle. Moje bolesti byly velké, ale moje zoufalství bylo nepředstavitelné, a kdyby mi řekli, že mě budou řezat zaživa, se vším bych souhlasila.
Housenka na památku
Dodnes nepochopím, proč neudělali císařský řez. Znovu mi něco píchli a sestřička mi řekla, že musím porodit, jinak že to špatně dopadne. Přišla gestapačka. Jen si pamatuji, jak strašně jsem se snažila tlačit a jak mi jedna ze sester nahoře tlačila na břicho. Porodila jsem, nebo lépe řečeno – miminko ze mě bylo vytlačeno. Řekli, že je to chlapeček, plakal jen malinko a hned ho odnesli, ani mi ho neukázali. Pak mě ta mrcha zašila, na což nezapomenu asi nikdy, neboť památku na její "vyšívání" mám dodnes, odvezli mě na pokoj. Nikdo mi nic o mém chlapečkovi neřekl, ani když přivezli miminka na první kojení i maminkám, co rodily ten den až po mně. Mně mého chlapečka nepřivezli. Kdo to nezažil, opravdu nepochopí docela, jaké to bylo zoufalství. Když jsem se zeptala, kde já mám miminko, odsekla mi sestra, že za mnou přijde paní doktorka z dětského oddělení.
Byla to ta nejdelší hodina v mém životě. Když konečně přišla, brečela jsem. Byl to ale první milý člověk, kterého jsem tam potkala. Uklidnila mě, že chlapeček je v pořádku, že měl komplikovaný příchod na svět, ale že mu udělali všechna vyšetření a že je v pořádku, že se mu ode mě asi ještě nechtělo… Pak mi hned přinesla mého chlapečka a ještě se omlouvala, že má na hlavičce šrám, že to je od té sondy, co mu zaváděli, když byl ještě ve mně. Nemusím popisovat to štěstí a ten pocit, co mě v té chvíli zaplavil, všechno, co se stalo, bylo zapomenuto. Věděla jsem, že ho budu už navždycky nejvíc na světě milovat. Bylo to to nejkrásnější miminko, co jsem kdy v životě viděla, a zaplavil mě pocit neskutečného štěstí a dojetí, co se nedá popsat. Ty vzpomínky na porod mám ale v sobě pořád a jen doufám, že podobných případů je z dřívější doby jen minimum.
Ještě bych dodala, že první lékař, co mě viděl na vizitě, nevěřícně zíral na mé šití: "Prokristapána, kdo vám tam vyšil tu strašnou housenku?" Když jsem řekla, která paní doktorka, řekl: "Ženská? To snad není možný!" A hned mi napsal nějaké hojivé koupele. Další lékaři jen už soucitně pokyvovali a konstatovali: "Jo, to vy jste ta paní s tou vyšitou housenkou…"
Další perličkou bylo, když mi sestra přinesla jiné dítě – hned jsem jí to hlásila, ale jelikož žádná jiná matka neprotestovala, tvrdila mi, že to je moje,ať neblbnu. Podotýkám, že miminko nemělo pásku na ručičce, ale mělo dlouhé rezavé vlásky opravdu nepřehlédnutelné, kdežto můj chlapeček měl jenom takové chmýříčko sotva viditelné. Když jsem se nepřestávala bránit, tak se přihlásila žena vedle na posteli, která byla na svého zrzečka naštvaná hned od první chvíle, a když se jí do telefonu na něj poprvé ptali, jaký je, řekla jen: "No, co, jakej, je zrzavej!" Děkovala jsem bohu, že děti mají ta příjmení napsaná na nožičkách.
JAROSLAVA: ZKOUŠELA JSEM POROD ZASPAT
Když jsem byla v roce 1973 těhotná, koupila jsem si knížku "Naše dítě" a vše pilně plnila dle návodu. Bolesti na mě přišly v pátek dopoledne, a tak jsme jeli do poradny. V poradně byla už jen unavená sestra a s tím, že se jedná o poslíčky, mě poslala domů. A tak jsem jela domů a jen sledovala hodinky a knihu, zda jde vše tak, jak má.
O půlnoci jsem již měla bolesti po pěti minutách. V televizi právě skončila detektivka a unavený manžel si lehl do postele. Chvíli jsem ho nechala a pak vzbudila s tím, že už budu asi rodit. Jeho odpověď zněla: Vem mě za ruku a zkus to zaspat! No, zkusila jsem to, ale už to nešlo. A pak začal fofr.
Protože jsme v té době neměli telefon a nebyl u nás ani telefonní automat, musel manžel vstát, doběhnout k rodičům pro auto, dojet do vedlejšího města na pohotovost. Pak přijela sanitka a jelo se rodit. Měla jsem moc hodnou setru i lékaře. Ani mi nedali obávaný klystýr. Dovedli mne na porodní sál a já, poučená z filmů, stále čekala, kdy začnu řvát bolestí. Pořád nic. Když mne po porodu lékař zašíval, nesměle jsem se zeptala: A to je všechno? Ohromený doktor zvedl hlavu, podíval se na mne a odpověděl: A co byste ještě chtěla?
