ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Depositphotos

Příběh Aleše: Několikeré pokusy umělého oplodnění ničí náš vztah

  • 137
Počít dítě přirozenou cestou se nám ani za několik let manželství nepodařilo. Zkusili jsme umělé oplodnění a nezůstalo jen u jednoho pokusu. Bohužel nic. Manželka se na dítě tak upnula, že nic jiného ji nezajímá, tedy ani já. Ale mě to ničí, dítě taky chci, ale především chci svou ženu.

Napište svůj příběh i vy

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu.

S manželkou jsem už téměř dvanáct let. Jsme oba stejně staří, bylo nám kolem třiadvaceti, když jsme se poznali. Láska na první pohled to tenkrát byla. Dlouho jsme se neoťukávali, do vztahu jsme vlítli po hlavě okamžitě. První rande, první pusa i první sex. Uběhl měsíc a začali jsme spolu žít. Uběhl rok a vzali jsme se.

Hned od začátku žena mluvila o tom, že chce mít děti, ne jedno, ani dvě, klidně tři, čtyři. Já jsem nebyl proti, i když mi její počty dělaly trochu těžkou hlavu. Já bych se ustálil na maximálně dvou dětech, holce a klukovi. To by mi stačilo. Plány byly na světě a my se vrhli do jejich plnění. Zpočátku to bylo hodně příjemné, jenže ženě se otěhotnět nedařilo. Byla netrpělivá, myslela si, že se na „to“ vrhneme a za devět měsíců rodí. Ovšem opak byl pravdou. Sice jsme se na „to“ vrhali každou chvíli, ale počít dítě se nám nedařilo.

Časem se z toho stala pomalu sportovní disciplína, manželka početí dítěte podřídila vše. Já musel být na značkách, kdykoliv byly ty správné dny a běda, kdybych náhodou nebyl. Začalo mě to unavovat, ale říkal jsem si: nemysli na to, že plníš úkol a užívej si. Tak jsem si užíval to plození dětí, ale už jsem si neužíval nálad své ženy, když to zase nevyšlo.

Jeden nezdar za druhým

Uběhl rok, dva, tři a nic. Prošli jsme různými vyšetřeními a všechny ukázaly, že není důvod, proč by se nám to jednou nemělo podařit. Manželka dokonce strávila i několik týdnů opakovaně v lázních.

Pak nám doktoři doporučili, ať to nebereme tak vážně (tedy hlavně manželka), ať si uděláme dovolenou, jednu nebo víc, nesoustřeďme se jen na to, že za každou cenu musíme zplodit dítě. Manželce vysloveně zakázali její sledování plodných dnů, měření teplot a podobné aktivity, protože ty ji i mě nejvíc stresují. 

A když to všechno budeme hezky dodržovat, tak se jí určitě brzy podaří otěhotnět. Ono se to doktorům hezky radí, měli pochopitelně pravdu, jenže moje žena se sice trochu zklidnila, ale i tak neustále mluvila o tom, jak by to bylo krásné, kdybychom i my měli dítě.

Bohužel přirozenou cestou jsme dítě nepočali. Já se s tím dokázal vyrovnat, říkal jsem si, že máme jeden druhého, máme se rádi, je nám spolu dobře, tak prostě u toho zůstaneme, změníme plány a budeme žít jak tisíce jiných párů, které děti nemají. Budeme mít čas sami na sebe, budeme si užívat jeden druhého…

Nepomohlo ani umělé oplodnění

Jenže moje žena byla tak upnutá na to mít dítě, že mě přemluvila, abychom šli do umělého oplodnění. Nechtělo se mi, ale nakonec mi slíbila, že když se to po několika pokusech náhodou nepodaří, tak pak se s tím prostě smíří a vyrovná. Jenže ani umělé oplodnění po několika pokusech nevyšlo. Její doktor už jí dokonce doporučil, ať to vzdá, přestane se trápit a vezme prostě jako fakt, že děti mít nebudeme.

Jenže moje žena už je zralá pro psychiatra. Nedokáže se vyrovnat s tím, že my prostě dítě mít nebudeme. Je protivná, hádavá, nedá se s ní vůbec mluvit. Pořád tvrdí, že to prostě není možné, abychom dítě neměli, že jí přeci kdysi doktoři řekli, že to možné je. Pokud se doma o něčem vůbec bavíme, tak je to o tom, že nemáme děti a ona je chce. Odhání mě od sebe, nechce se mnou nic podnikat. Když jí říkám, že ještě nejsme tak staří, aby se to třeba ještě nepodařilo, tak na mě křičí, že nechce na nic čekat, že chce dítě teď hned. Přitom spolu vůbec nespíme.

Je to šílené, někdy si říkám, jestli to mám vůbec zapotřebí. Jestli by mně bez ní nebylo líp.
Aleš

Názor odbornice: odkloňte pozornost

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Vážený Aleši. Touha po potomstvu je lidskému rodu (a buďme genderově nekorektní: ženskému pokolení zvlášť) hluboce zakořeněná. V dnešní době se žel stále více párů potýká s poruchami plodnosti, které se někdy z medicínského hlediska objasnit podaří, jindy však zůstává jejich příčina záhadou. 

Páru se dlouhodobě nedaří počít přirozenou ani asistovanou cestou, což zvláště ženy leckdy uvrhá do stavů zoufalství. Jako by však nestačilo samotné trápení okolo neplodnosti. Okolí, ať již laické či odborné, ochotně přispěchá tu s všeobjímající radou, aby pár početí tak neřešil, případně aby tolik netlačil na pilu”a nesoustředil se jen na početí. Popřípadě se jen neomaleně stále znovu dotazuje, kdy už konečně přiletí čáp. Rady nezabírají a nechtění aktéři takové show stále více propadají beznaději.

I když se domnívám, že by dobře cílená medikace pomoci mohla, obávám se (ze své odborné praxe vím), že ji žena aktuálně netoužící po ničem jiném než po otěhotnění nemusí přijmout. Na co by mohla přikývnout, je psychologická pomoc. Odborník, psycholog, psychoterapeut ideálně se zkušenostmi s klienty procházejícími léčbou neplodnosti bývá tou správnou medicínou na bludný kruh, ve kterém se nyní žel nacházíte.

Terapie vyžaduje ze strany klienta velké odhodlání pracovat, což už samo o sobě ukáže cestičku ven ze stresu spojeného s opakovanými neúspěšnými pokusy otěhotnět. Podle mé zkušenosti se tak poměrně tvrdou prací na sobě samém nejednou podaří i onen kýžený vedlejší efekt.

Odklonění pozornosti jen a pouze od snah o otěhotnění ve finále skutečně mívá efekt, že se najednou otěhotnět podaří. Podobně jako u jiných procesů v životě člověka ani zde nestačí, když druhému poradíme, aby něco dělal, či nedělal. Je potřeba proces změny zvnitřnit podobně, jako když u fyzioterapeuta cvičíte správné držení těla. Po nějaké době se tomu člověk naučit může, avšak cesta k opuštění starých stereotypů nemusí být vždy snadná a přímočará.
PhDr. Magdalena Dostálová

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 1038
Hlasování skončiloČtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. května 2021. Anketa je uzavřena.