Poradna: Syn hned všechno vzdá a tvrdí , že mu to nejde

Mám čtyřletého syna, kterého vychováváme s manželem a chodí na dopoledne do školky, já pracuji na půl úvazku. Je celkem šikovný, ale někdy má tendenci se na věci „vykašlat“, když mu nejdou. Čtenářka Vanda posla dotaz do rodinné poradny.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Je mi jasné, že každý z nás se radši věnuje tomu, co mu jde a baví ho než něčemu otravnému. Vím ale i to, že kdo nic nezkusí, tak se nikdy nic nenaučí. Snažím se malého Vendu do ničeho zbytečného moc nenutit a počkat třeba na vhodnější příležitost, nebo až bude mít na činnost sám chuť. Bojujeme ale trochu s oblékáním. Ve čtyřech letech se dokáže obléknout i obout, někdy samozřejmě trochu bojuje se zipy nebo přetočenými rukávy nebo nohavicemi a neumí si zavázat tkaničky.

Rodinná poradna

Trápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na [e-mail] s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.

S manželem se snažíme vést syna k samostatnosti, ale není to vždycky úplně snadné. Někdy se při odchodu z domu nebo naopak po příchodu zasekne v chodbě. To, co běžně zvládá, najednou prý nejde, je na něm vidět frustrace, občas má slzy na krajíčku nebo se rozbrečí. Problém je v tom, že při tom nic nedělá. Drží třeba zip za jezdec a pláče, že to nejde, ale vůbec se nesnaží s ním pohnout. Když ho na to s manželem upozorníme, tak se ukřivděně rozbrečí nebo sebou plácne o zem a trucuje. Většinou se to stává ve chvíli, když pospícháme, ale není to pravidlem. Občas to udělá, i když míříme úplně v klidu do parku nebo na hřiště, kam se těší.

Jak byste mi poradili, abych v danou chvíli reagovala? Zvyšovat hlas evidentně nikam nevede, ale nezdá se, že by pomáhal ani klidný hlas. Když ale prostě půjdu a Vendu obléknu nebo svléknu sama, tak se bojím, že ho v té póze „to nejde“ jenom ujistím.

Vanda

Odpověď odbornice:

Dobrý den paní Vando, zkusila bych zaměřit se na situace, kdy se synovi oblékání daří. Upozornit slovní pochvalou provázenou projevem radosti a uznání, že se mu podařilo se obléknout i zapnout si zip. Současně si můžete jakoby za odměnu jeho „dobré práce“ zahrát cestou ze školky nebo ven krátkou slovní hru, nebo poskytnout nějakou okamžitou odměnu. Tímto budete posilovat jeho úspěchy a on se bude snažit je opakovat.

Mgr. Petra Domkařová

Pokud přijde situace „já nemůžu, nejde to“ , zkuste mu jít naproti. Stalo se něco před tím, než se šel oblékat? Může být z něčeho smutný, skleslý, nebo naštvaný? Zkuste reagovat přímo na to, co on sám dává emočně najevo a tento jeho stav mu pomoci vyřešit. Říci např.: „Vidím, že jsi nějaký naštvaný, něco tě naštvalo? Reflexe jeho emočního stavu může napomoci pohnout s jeho „zásekem“.

Oblékání, především zapínání zipů, zavazování tkaniček vyžaduje koordinaci pohybů a ta ještě nemusí být v tomto věku spolehlivě vyvinutá a syn nemusí mít vyvinutou techniku, jak tuto koordinaci spolehlivě a stoprocentně zvládnout. Při prvním neúspěchu zvláště v situaci, kdy už je emočně přetížen něčím, co ten den již oblékání předcházelo, může reagovat právě takovým zásekem – nejde mu to a nemá dostatečnou vůli to zvládnout. Případně může i vzdorovat.

V těchto situacích bych volila tolerantnější, ještě laskavý, ale pevný a důsledný přístup. „Pojď, podíváme se, kde je problém.“ Pomoci mu započít činnost a potom, jak se chytne, ho už dál navádět na jednotlivé kroky a trvat na dokončení činnosti: „Výborně a teď si tu mikinu sundej, výborně a teď už jen boty, kalhoty. A už je to. Skvělé, teď si můžeš jít hrát.“ Podobné situace předvídejte, dejte si na oblékání časovou rezervu, zmírníte tak frustraci a celkové emoční napětí.

Držím palce k dalšímu zvládání.

Mgr. Petra Domkařová, psycholožka centra Modré dveře