S manželkou jsme si nerozuměli dlouhá léta a zůstávali jsme spolu hlavně kvůli dceři Daniele. Když jí bylo třináct let, už to překročilo únosnou míru, žili jsme jako spolubydlící dělící se o dítě a rozhodli jsme se pro rozvod.
S bývalou manželkou jsme si už docela lezli na nervy, oběma se nám po mém odstěhování ulevilo. Manželka zůstala v bytě s naší dcerou, pravidelně jsem je navštěvoval a snažili jsme se, aby si dcera nemusela zažívat žádná rozvodová dramata, což se nám, myslím, povedlo.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Pár měsíců po rozvodu jsem potkal svoji současnou partnerku, která je o deset let mladší než já, a která se ke mně následně nastěhovala. Dcera byla tou dobou stále v pohodě, i když moji partnerku nijak nevyhledávala, ta se jí na oplátku snažila nevnucovat, a když ke mně jela na víkend, vydala se třeba někam s kamarádkami nebo za svými rodiči.
Jenže před pár měsíci moje bývalá manželka velmi vážně onemocněla. Čeká ji několik operací a náročná léčba, takže jsme se dohodli, že se dnes již patnáctiletá Daniela nastěhuje ke mně a mojí přítelkyni. Daniela to ale nese velmi špatně. Na moji přítelkyni je vyloženě nepříjemná, drzá, provokuje ji. Včera nás dokonce obvinila z toho, že matčina nemoc je naše vina, že onemocněla ze stresu po rozvodu a kvůli tomu, že mám mladší partnerku.
Moje partnerka se snaží být chápavá, Daniela se asi hlavně bojí o svoji matku a je vykolejená z nové situace, přesto si myslím, že bychom podobné výlevy neměli přecházet a měli ji trochu srovnat. Nebo to máme raději nechat být, přičítat to hormonům a strachu a doufat, že se to urovná samo? A jak máme dceru podporovat, pokud nám dává najevo, že námi pohrdá?
Díky za odpověď
Mirek
Odpověď odbornice:
Dobrý den Mirku, píšete o starostech s vaší dcerou, která se po přistěhování k vám a vaší přítelkyni cítí z nové situace „vykolejená“. Zjevně má obavy o vážně nemocnou mámu, u které nemůže, kvůli závažnosti jejího onemocnění, již nadále bydlet. Dokonce vám dává za vinu i situaci samu; že jste rozvodem a životem s novou partnerkou snad tuto nemoc bývalé manželce způsobil. Také popisujete, že od přistěhování je na vaši přítelkyni nepříjemná a provokuje ji. Zajímá vás, zda tyto projevy nechat být a doufat, že se to „urovná samo“ anebo raději nějak zakročit.
Z toho, co píšete, vyplývá, že s Danielou jste měl dosud dobrý vztah a že se vám s bývalou ženou daří docela dobře komunikovat. Zkusila bych tedy toho využít, a pokud je to možné (s ohledem na nemoc), co nejdříve navrhnout setkání vás všech.
Znovu byste společně probrali, jaké důvody vedly k tomu, že se dcera k vám přestěhovala a také, že toto je – pokud vše dobře dopadne - jen dočasné řešení, kterému se musí všichni, nejen Daniela, přizpůsobit. Myslím ale, že ještě více důležité je dceru znovu ujistit o tom, že ji oba máte rádi - z vašeho dopisu vnímám, že to tak je, že máte o dceru starost. Ujistěte ji, že má u vás všech stále své pevné místo. Pojmenováním situace, ujištěním a vzájemnou otevřeností (třeba o matčině nemoci, prognóze, možnostech léčby atd.) by se její nejistota mohla výrazně zmenšit.
Také mě napadá, zda s dcerou nezopakovat něco, co jste spolu dříve podnikali (např. výlet, kino, večeře) a bylo vám při tom spolu fajn – a kde by byla lepší příležitost o tom, co se mezi vámi děje, znovu promluvit.
Vaše dcera se nachází v citlivém věku, kdy je pro ni složité projevovat city, hovořit o svých trápeních a formulovat dobře to, co by potřebovala. Co všechno běží Daniele hlavou a čeho se bojí? Napadají mě slova jako nejistota, bezmoc, ztráta domova, ohrožení, hledání hranic...
Zkrátka, všichni se nacházíte v období, kdy jste se doma takto nečekaně sešli, a jde o to se co nejdříve dohodnout na pravidlech soužití tak, aby se vám spolu žilo dobře. Bylo by dobré, kdyby si Daniela s vámi a vaší přítelkyní vyjasnila to, co by od vás potřebovala a naopak. Abyste tedy respektovali její právo se nějak cítit, ale také jí vysvětlili, že jsou hranice, za které svým chováním jít nemůže.
Pokud byste cítil, že by pro vás bylo těžké či nemožné se společně domluvit, bez dohadů a obviňování, doporučila bych možnost zkusit společně kontaktovat odbornou pomoc – krizové centrum nebo psychologickou poradnu, kde by se vašemu problému více a podrobněji věnovali.
Držím vám všem palce.
Tereza Anderssonová, krizová interventka centra Modré dveře