Přítele opustila jeho manželka a matka dětí, když bylo Petrovi 7 a Marušce 8 let. Už nikdy se s ní neviděli. Bylo to pro něj tehdy moc těžké, nic o výchově nevěděl, musel pracovat až do večera, ale pomáhala mu naštěstí jeho maminka. Já jsem se s nimi seznámila o rok později a za další rok jsem se přistěhovala.
Rodinná poradna |
Po třech letech začaly problémy s Maruškou - zlobení, běhání za klukama a útěky z domova. Skončila na několik týdnů v diagnostickém ústavu, od té doby žije u babičky a snaží se chovat lépe. I když někdy mám pocit, že babičku i nás za svůj pobyt trestá.
Špatný kamarád
Petr zůstal s námi a všechno bylo v pořádku, měli jsme spolu výborný vztah, byla jsem mu blíž než jeho táta. Ale před dvěma lety partner odjel za prací do Německa, Petr se pak chytnul špatného kamaráda a šlo to s ním z kopce. Začal lhát, krást, dělat si, co chtěl, a choval se, jako by byl pánem domu. Ve škole to došlo tak daleko, že se ho učitelky bály a nevěděly si s ním rady, dokonce se to muselo řešit přes sociální poradnu a psychologa.
Zkusili jsme ho dát do nové školy, kde měl sice dvojku z chování, ale aspoň trochu se snažil. Bydlel u babičky a domů jezdil na víkendy. Ale pak to začalo jít z kopce i tam. Ve škole machroval nad mladšími spolužáky, s nikým se nebavil, nebaví se vlastně ani s námi a nikdo a nic ho nezajímá. Já a partner se s ním neustále snažíme komunikovat, hledat, co by ho bavilo, ale odmítá jakékoliv kroužky. I když jsme si dřív dokázali popovídat, dneska se mnou mluví jenom, když si myslí, že mu něco koupím. Já si ho ale nechci kupovat.
Zajímá ho jenom poslouchání hudby a telefon, všechno ostatní ignoruje, všechno je mu jedno a nemá zájem. Neřekne, co ho trápí, maximálně slíbí, že se zlepší. Ale to jsou jenom slova.
Myslím si, že Petr není zlý, je také velmi pracovitý, ale chytá se prostě špatných kamarádů. Bojíme se, co z něho s podobným přístupem vyroste, učitelky ve škole jsou mladinké a skoro se ho bojí, nedokážou si před ním zjednat respekt. Možná to bude znít krutě, ale někdy uvažujeme s partnerem i nad tím diagnosťákem, protože jsme už fakt bezradní.
Co můžeme podle vás dělat?
Andrea
Odpověď odbornice:
Andreo, dobrý den, popisujete velmi složitý problém, který s velkou pravděpodobností vznikal v raném věku dětí. Protože pokud je matka opustila ve věku 7 a 8 let a již se s nimi dále nestýkala, něco nezdravého muselo probíhat mnohem dříve. V takovém případě děti nemají možnost učit se standardně zdravým sociálním vztahům, kdy takováto “škola” začíná primárně v rodině. A pokud je toto období provázené emoční nestabilitou ze strany nejbližších a nedostatkem času na děti, tak se chování dětí v době dospívání jeví jako logické vyústění.
Každopádně celkový popis chování Petra kopíruje poměrně standardní chování dospívajících děti. A možná to, co vás trápí, je spíše intenzita, jakou se projevuje, což úplně není z dopisu zřejmé.
V těchto souvislostech bych poukázala na veliký význam psychoterapie, a to jak individuální pro každého v rodině zvlášť, tak i na rodinnou terapii pro všechny zúčastněné. Terapie samozřejmě neodpáře do té doby prožité situace, umožní ale orientaci v prožívaném.
Pokud se vydáte cestou svépomoci, určitě nezkazíte nic s kvalitně nastavenými hranicemi a současně láskyplným provázením dospívajících dětí, což je cesta skutečně nelehká i pro rodinu, jejíž základy jsou pevné a zdravé.
Ráda bych ocenila váš zájem o výchovu dětí, které nejsou vašimi vlastními. Je možné, že to pro vás takto může být v mnohém obtížnější. Držím pěsti celé vaší rodině.
Kateřina Siveková Křižáková, psychoterapeutka centra Modré dveře