S manželem máme dvě děti, třináctiletou Denisu a skoro patnáctiletou Nikolu. Měla jsem dcery schválně co nejdříve po sobě, dělí je rok a půl. Doufali jsme s manželem, že budou mít hezký vztah a v budoucnu se podrží. My jsme oba dva jedináčci a mě osobně sourozenci chyběli a spolužákům jsem je záviděla. Také mi přijde lepší, že budou mít jedna druhou i po tom, co jednou s manželem umřeme.
Rodinná poradnaTrápí vás potíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Jenže holky se prvních několik let docela ignorovaly, pak tak nějak koexistovaly, ale nikdy si spolu příliš nechtěly hrát, pokud jsme se nezapojila já nebo manžel. V posledních dvou letech se ale vyloženě hádají, provokují se a jsou na sebe nepříjemné. Je mi jasné, že za to může puberta, ale už nám to s manželem leze na nervy a hlavně je nám to líto. Snažíme se jejich hádky nerozsuzovat, aby si nemyslely, že některé nadržujeme. V poslední době ale přešly k nové taktice a ignorují se. Sdílejí sice pokoj, ale rozdělily si ho napůl, jedna se nesmí dotýkat věcí té druhé a co je nejhorší, přestaly na sebe úplně mluvit. Neříkají si ani dobré ráno, ani děkuji, chovají se, jako by tam ta druhá nebyla.
Už jsme z toho s manželem nešťastní a rádi bychom jim pomohli to urovnat a vztah vylepšit. Co máme dělat?
Erika
Odpověď odbornice:
Dobrý den, paní Eriko, rozumím vám v tom, že vás situace mezi dcerami trápí. Každý rodič by si přál, aby si jeho děti byly blízko, rozuměly si, ať už jsou si věkově podobné, nebo jsou vzhledem k věku „jedináčci“. Kdo sourozence nemá, často by je chtěl, kdo je má, někdy by je raději ani neviděl. Aby spolu měly vaše dcery hezký vztah, nejspíš tlačením do vztahu nezajistíte. Zdá se, že o to v tuto chvíli ani jedna nestojí. Píšete, že to tak měly vždycky. Napadá mě, že jsou možná povahově tolik rozdílné, že pro ně bylo a je příjemnější věnovat se svým aktivitám samostatně. Je alespoň něco, v čem si třeba rozumí? Pokud něco najdete, snažila bych se v tom dcery podpořit.
Předpokládám, že jste to s dcerami společně probíraly několikrát. Jak se k tomu každá sama za sebe staví? Co by jedna od druhé potřebovala? Možná vám odpoví, že nic. Pak bych se snažila zjistit, kde se stal tento zvrat. Bylo tomu opravdu vždy tak, že si nerozuměly? Možná ano. Potom předpokládám, že mají jiné blízké vztahy a vztah se sestrou pro ně v tuto chvíli není priorita. Možná si teprve dnes prožívají naplno sourozeneckou rivalitu. Jak i sama píšete, velkou roli samozřejmě také hraje puberta, v tom vám přeji hodně trpělivosti.
Chápu, že je vám situace, ve které se jako celá rodina nacházíte, nepříjemná. Zdá se, že vaše dcery potřebují prostor, aby si situaci vyříkaly samy. Je vidět, že jejich vztah má i vývoj, nejdříve se hádaly, teď jsou ve fázi, kdy spolu nekomunikují. Někdy je prostě třeba ještě vyčkat. Myslím si, že děláte moc dobře, že se snažíte dcery podporovat v tom, aby si uměly poradit i bez vás. Ne vždy vás u sebe budou mít, jak sama píšete. Ale pokud je vám to nepříjemné, možná by pomohlo nastavit nějaké hranice pro tyto hádky, pokud zasahují do společného života všech. Například požádat a poděkovat by mohly zvládnout, i když se na sebe třeba zlobí.
Zdá se, že ony samy si teď navzájem dávají najevo, kde je jejich prostor, jak prakticky rozdělením pokoje a věcí, tak v tom, jak chce být jedna druhé blízko. Nechte jim v tomto tu svobodu. Možná, že jednou si budou hodně blízké, nebo také ne. Není to asi to, co by si rodič přál, ale některé věci prostě nemůžeme ovlivnit. Pokud byste chtěla, aby dcery řešily situaci s odborníkem, měly by být takové spolupráci nakloněny. Měly by chtít změnu. Pokud ji nechtějí, těžko je v tomto věku nutit, práci by pak sabotovaly. Je v pořádku dát jim najevo, že vás tato situace nijak zvlášť netěší. Ale zároveň bych se zamyslela i nad tím, jestli mají vaše dcery prostor, že zažívají pocit přijetí a mohou za vámi přijít s tím, že je to také štve, a že vy je vyslyšíte.
Přeji vám hodně sil při společném hledání cesty, aby vám všem bylo dobře.
Renata Lokajíčková, psychoterapeutka a sociální pracovnice centra Modré dveře